IVANOV: Melancholie! Vznešený smutek! Zoufalá rozervanost! Ještě psát básničky a je to kompletní. Fňukat, skuhrat, nudit lidi, uvědomovat si, že jsem všechnu životní energii vyčerpal, že mám život za sebou, že jsem zmalátněl, ztratil odvahu a zapadl po uši do té hnusné melancholie - tohle vědět, když slunce jasně svítí, když i ten mravenec vleče svuj náklad a je spokojen.
...
IVANOV: Mně už připadá, že i láska je pitomost, že něha je přeslazená, že práce nemá smysl, že písně i plamenné řeči jsou banální a staré.
Anton Pavlovič Čechov: Ivanov (Dramata. Brno: KMa, 2008.)
zaniesla sa do lesa
alebo ju zaniesli
roky
tak trochu ukradnuté
v strede
svet
úplne mimo
obraz
scenéria čerstvého snehu zmrzačená krokmi
jej nie tak celkom dych snáď je jedno kde čo kvitne kde čo zomiera nekvitne zomiera ako častice čo sa povaľujú v hlave mimo vábne a potom ju strhnú k sebe do pekla bolo by pekné keby bolo by aspoň peklom aspoň niekým nie ničím ničí sekundy keby len hodiny presne tak „Nemáš 21. Čas plynie omnoho subjektívnejšie. Máš dvesto rokov. A v nich len jednu smrť. Všade prítomnú." Nikolaj Ivanov ničí ničíš sa čímsi „Čím si?"
