Hluk a ticho

První den (den, kdy Ježíš spočinul v hrobě): Autem 14 km do Německa, na Velký Javor, což je patrně nejlepší sjezdařské středisko Šumavy s kabinkovou lanovkou a pětisedačkou a vleky, ze kterých můžete různě přestupovat a různě je kombinovat. Na jednu kartu za 22 eur na den. Parkoviště zdarma. Bylo plno, jak zákon káže. Auta, třetina z nich z Česka, návštěvníci z Rakouska, Polska, Slovenska. Autobusy, motocykly. Dvě hlavní sjezdovky na lysém temeni hory plné k prasknutí, lyžaři a snowboarďáci, do toho rodinky se psy a stoupači na lyžích s tuleními pásy a samozřejmě běžkaři. Nejhorší ale byly zástupy loučkařů a začátečníků na perfektních carvingových lyžích, kteří se zastavovali na každé bouli a hleděli pod sebe, pak se spustili a zase stáli. Nebo spadli. Dole na konečné lanovek bistra, muzika, dobře naladění muži v loveckých kloboučcích, halasné davy penzistů, kteří si přišli tenhle šumavský lyžařský cirkus prohlédnout. A přesto mě ta vřava, ta radost ze sněhu a z rychlosti svým způsobem fascinovaly. Podobně jako v Alpách. Je to dané tím, že my, slabí jedinci, máme náhle možnost pokořit prudké a nedostupné svahy a ještě si dole dát radlera. A voní přitom pokožka. Sjezdové lyžování je stroj. Dobře namazaný stroj. A stroje, dobře namazané stroje, máme rádi. Druhý den (den Vzkříšení): Se skupinou přátel jsme vyrazili na běžecký výlet. Ze Špičáku na Rozvodí nad šumavskými jezery, odtud na hraniční horu Svaroh a přes Velký Kokrháč na Ostrý. Jeli jsme tři hodiny po státní hranici. Leželo tam ještě půl metru až metr a půl sněhu. Ze skály na Kokrháči jsme se dívali dolů do údolí na německou obec Lohberg, kde se dodnes vaří pivo. Celou cestu jsme šli sami, nepotkali nikoho, jen na Ostrém pár pilných turistů, co sem vyšli z německé strany a v chatě zvané Schutzhaus si dávali hrachovou polívku. Projeli jsme pásmy zeleného lesa a pásmy suchého lesa, který se láme, hnije a na jeho ztrouchnivělých kmenech rostou nové stromky. Pod jedním stromem ležel trus tetřeva. Tetřeva tu nikdo zatím neviděl. A přesto tu někde je. Spí, hledá partnerku, vyměšuje. Cestou na Ostrý jsme šli tichem, příroda byla stydlivá a my se cítili kapku osaměle. Třetí den (místo koledování): Vyrazil jsem na menší sjezdovku na Špičáku, kde není lyžařský cirkus a hned za konečnou vleku žijí tetřevi. To abych nějak skloubil oba dny v jakési filozofické jednotě. Nevím jak vy, ale já v hluku lyžařského cirkusu myslím na tichou, neporušenou přírodu, tetřeva a cestou pustým lesem myslím na perfektní sjezdařské centrum a apres ski s dýdžejem a vystavenými lyžařskými brýlemi a na krásné rozhovory o poloměru oblouku a točivosti lyží, o kterých se lyžaři mezi sebou tak rádi baví. A tak mě napadlo, že paradoxy civilizace jsou neřešitelné, protože vždycky toužíme po tom, co nemáme. V hluku toužíme po tichu a když máme ticho, tak nás bolí. Proto se žádný spor o podstatu civilizace nikdy nemůže rozhodnout. A tak se pro mě Velikonoce staly poučnými svátky.