Assadův režim naprosto trapně lže o tancích, o odstřelovačích zabíjejících kolemjdoucí obyvatelstvo. Prezident Assad má takovou drzost, že světu a také mírovým pozorovatelům z OSN lže o neexistenci vládních jednotek bojujících proti místnímu lidu. Zprávy o obléhání syrského Homsu a dalších měst tak byly nejspíš nějakou vlčí mlhou světových agentur. Situace v Sýrii je naprostým divadlem světové neschopnosti, ve které vyhrává politika slepoty Ruska a Číny. Tyto dva státy vidí v Sýrii velmi výborného obchodního partnera, a tak tu máme mezinárodní popření záchrany lidských životů před potřebou ochránit místní obyvatele. Rusko tak raději zvolí podporu absolutní syrské spolupráce, aby tato obrovská země mohla mít na Blízkém východě svou vojenskou záladnu nacházející se v druhém největším syrském přístavním městě Tartus.
Jak je vidno, ruská marina je mnohem důležitější, než nějaká lidská práva, utečenci a zabití dohromady. Téměř jeden rok někteří Syřané bojují proti Assadovu režimu. Ne kvůli obvinění tohoto prezidenta z trestných činů proti lidskosti, ale ze strachu o osud této země. Původně nenásilný lidový odpor po vzoru tuniského svržení vlády se tak zcela bez reálného důvodu stal vnitrostátní občanskou válkou, ve které syrská armáda vraždí vlastní lid.
Co se musí stát, aby vlastní stát požíral svůj lid? Zatímco se Assad a jeho žena zabývají nákupem luxusního zboží, tak v Homsu a v dalších městech umírají lidé, místní obyvatelé jsou používáni jako lidské živé štíty. Mezinárodní organizace OSN vysílá své pozorovatele jako na běžícím pásu. Vydává jedno rozhodnutí za druhým, zatímco v celé své ohavnosti lidé umírají a utíkají do okolních států. V jordánsku vytváří až na 800 míst se syrskými uprchlíky. Zatímco se podél jordánské hranice staví uprchlické tábory, tak se místní uprchlíci ubytovávají v penzionech a majitelé ubytovacích kapacit tak zdvojnásobují ceny svých služeb. Ti, kteří nemají finance na ubytování, nebo je ubytovací kapacita plná, leží jen tak uprostřed prostranství pod hvězdami a spalujícím blízkovýchodním sluncem.
Občané byli donuceni odejít ze své země. Před smrtí ze syrské zbraně raději volili cestu do neznáma třeba do oblastí jordánské přírody. Syrská armáda nerozlišuje kdo je a kdo není aktivní člen opozice. Všichni ve vojenské zóně jsou považováni za členy opozice, a jsou tedy reálnými terči syrského vládního teroru. Mezinárodní podpora poskytovaná syrským uprchlíkům téměř neexistuje. Jordánsko, Libanon a Turecko tak jsou de facto nuceni řešit otázku uprchlíků sami na vlastní náklady. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí, že v celé oblasti Jordánska, Libanonu a Turecka je přes 96 500 syrských uprchlíků. Jordánsko se navíc potýká s půl milionem iráckých uprchlíků, a tak péči o Syřany nezvládá. Jordánská ekonomika je totiž ve velké míře založena na zahraniční pomoci.
Zhruba 11 % obyvatel Sýrie jsou Alawité vyznávající Ší'itský islám. V této jedenáctiprocentní menšině se nachází také současný prezident Assad se svou rodinou. Provládními loajalisty jsou právě například Alawité, kteří se velmi často obávají toho, co bude, pokud Assad odejde z prezidentského postu. Alawité také zastávají velmi vysoké vojenské a vládní posty. Provládně smýšlejí také někteří vysoko postavení Sunnité a křesťané žijící v Sýrii. Tyto skupiny doslova líčí postapokalyptické události po tom, co se stane bez Assada a vyzývají bez ohledu na vládní násilí k mírnému a protinásilnému řešení.
Největší tíhu vlády krvelačného prezidenta v Sýrii pociťuje střední a nížší vrstva. Obchodníci byli stále více postiženi špatnými prezidentskými kroky, v zemi raketově rostla nezaměstnanost, a tak se povstání proti diktátorovi stávala mnohem hlasitějšími. Syrská opozice není svým přístupem jednotná. Chce jedno jediné řešení v podobě konce Assada, ale způsoby jak tohoto výsledku dosáhnout se dost liší. Místní koordinační výbory Sýrie jsou jen takovými volnými přidruženími aktivistů řídících protesty v Sýrii. V zahraničí existuje Syrská národní rada, která hájí osvobozenecké zájmy vlády bez Assada v zahraničí a dále existuje také Syrská osvobozenecká armáda, která je tvořena sběhy ze syrské armády a civilisty ochotnými vzít do ruky zbraň v boji proti prezidentskému režimu.
Zahraničnímu pozorovateli se může zdát vlna odporu v Sýrii vytvářená jako nějaký hierarchický stupínek. Ve skutečnosti podle světových médií tomu tak není. Často jedna skupina neví co dělá ta druhá. Nicméně čím více dochází k většímu násilí na obyvatelích, čím více světová média poukazují na syrské násilí, tím více syrských vojáků dezertuje a touží stát na straně povstalců. Mediálně jsou například známí vysocí vojenští činitelé, generálové přebíhající na druhou stranu pověstné barikády.
Existují také důkazy, podle kterých povstalci nutí přívržence Assada přiznávat své zběhnutí k opozici za pomoci mučení a trýznění. V několika případech údajně bylo při takovýchto vynucených doznáních několik lidí zabito. Mezinárodní organizace pomalu upozorňují na eskalaci sektářského násilí, ve které se celé povstání může přeměnit. Média zatím o tomto problému spíše neinformují. V nebezpečí jsou především Alawité, kteří z velké části podporují prezidenta a jeho vládu a část Alawitů se dokonce na samotné vládě podílí. Opozice mnohdy zjednodušuje pohled na tuto minoritu a viní ji ze slepé důvěry v Assada.
Již v dubnu 2011 docházelo ke zhoršení postavení Alawitů. Tito lidé se začali stěhovat z měst do vesnic, kde očekávají mnohem větší bezpečnost. Někteří Alawité se obávají msty ze strany Sunnitů, kteří by se mohli na Alawity dívat skrze prsty. Je zde poměrně velké nebezpečí, ve kterém se Alawité mohou stát obětí sektářských čistek usilujících o jakousi pokrevní mstu na prezidentské rodině, která je také stoupencem stejné minority. Mnoho Alawitů se tak raději sami zásobují zbraněmi na svou ochranu.
Mezi stoupenci Alawitů jsou například právě ti velitelé, kteří se podílejí na vojenských čistkách proti sunnitům. Po případné úspěšně dokonané revoluci tak může dojít k sektářské mstě, během které může být v Sýrii nová válka namířená právě proti Alawitům prchajícím do horských oblastí Sýrie. Stejně tak může dojít k odvetným akcím proti obcím, které se odmítly podílet na opozičním snažení na svržení Assada.
Média se zcela jistě nezajímají o možné sektářské násilí. Mnoho Alawitů věří v konečné vítězství Assadovy vlády a dokonce věří, že po tomto krvavém vládním násilí bude tato vláda mnohem silnější. Zatímco Alawité viní média z přehánění ve věci státního násilí, tak naopak někteří pozorovatelé tvrdí, že jsou to právě Alawité, kteří příliš podlehli vládní propagandě.
Jisté, že nikdo dnes neví co bude v Sýrii následovat. V pozadí vládního násilí je tak možná budoucí násilí sektářské.
