Vozíčkáři a další zdravotně postižení byli ve věci asistenčních psů oproti vodícím psům nevidomých lidí šikanováni. Asistenční psi nesměli vstupovat do restaurací, obchodů a do nemocničních zařízení. Při tvorbě reformních zákonů ministra Drábka se opět zapomnělo na asistenční psy. Nevidomí tak, jak to mají mnohdy ve zvyku, si hráli s míčem na své straně ringu z obav o ztracení výhod poskytovaných těmto občanům, a tak se nějak v politické diskusi ztratila důležitost asistenčních psů.
Národní rada osob se zdravotním postižením také byla tou, která na asistenční psy zapomněla. Jo, na tak velkou skupinu obyvatel se zcela jistě rádo zapomíná. Od 1. dubna 2012 je v platnosti nová verze zákona umožňující zdravotně postiženým mít svého asistenčního nebo vodicího psa vedle sebe během své hospitalizace. Možná právě v nedostatku financí ve zdravotnictví uvidíme další problém. Zdravotnická zařízení nebudou mít dostatek personálu, který by o takové psy pečoval.
Existuje zákon, ale tento zákon tak nějak předpokládá, že každý zdravotně postižený má rodinu. Někoho, kdo se postará o psy postižených. Některé nemocnice jsou připravené na asistenční a vodící psy, zatímco jiné si nevědí rady jak se k celému problému postavit. Nemocnice mají velmi málo zdravotních sester, tyto sestry nejsou schopné zajistit adekvátní péči o samotné pacienty a nyní by měly poskytovat péči také vodícím a asistenčním psům ubytovaným společně se svým zdravotně postiženým páníčkem. Pořád musím přemýšlet co jsme to za stát, když nejsme schopni zajistit to, co v zahraničí bez problémů funguje.
Na druhou stranu vodící a asistenční psi ulehčí práci zdravotnímu personálu. Vycvičený pes je připravený na podávání věcí ze země, podávání oblečení, předmětů, je vycvičený na to sledovat svého páníčka a v případě nějakého záchvatu tento pejsek zasáhne a zachrání zdravotně postiženému život. To je další mince asistenčních a vodících psů. Některé nemocnice poukazují na nemožnost zajištění péče o pejsky, zároveň zapomínají, že tito psi částečně zastanou práci zdravotnického personálu. Ano, vodící a asistenční psi jsou živí tvorové, a tak potřebují také péči.
Ten, kdo má rodinu si sjedná pravidelnou návštěvu, která dá psovi vodu, žrádlo a psa vyvenčí. Ale co ten člověk, který žije sám a není schopný se o psa během pobytu starat? Nemocnice kvůli asistenčním a vodícím psům změní své vnitřní řády a zdravotně postižené budou ubytovávat na jednolůžkových pokojích, protože pes nesmí nijak omezovat ostatní spolupacienty. Thomayerova nemocnice v Praze nevidí žádný problém v asistenčních a vodících psech. Nemocnice se dohodla s pacientem na péči o pejska a zajistila náležité ubytování pacienta tak, taby svým společníkem nerušil ostatní pacienty. Je zajímavé, že mnohé nemocnice s novým zákonem nevidí žádný problém, kdežto některé se doslova děsí svých nových povinností.
Nový zákon, tak jak je českou zvyklostí, je naprosto nedokonalý. Pokud se zdravotně postiženému udělá na ulici nevolno a zkolabuje, poté není záchranka povinna naložit společně s páníčkem také asistenčního psa. Opět je tato povinnost na dobrosrdečnosti záchranářů. Asistenční psi jsou šikovní pomocníci často velmi drazí pomocníci. Cena takového psa se pohybuje ve stovkách tisíců korun. Pokud by takový pes zůstal na ulici a poté se ztratil, byl by to obrovský problém. Záchranáři mohou také na místo povolat policii, která by se o psa měla postarat.
Problematika vodících psů je opět i veskrze zákon o lidech, dohodě s lidmi a vstřícnosti.
