reklama

Numero quattro

Chtěl bych se tímto omluvit všem svým věrným fanúšikom (mám vás moc rád), fanynkám (vás ještě radši) i náhodným čtenářům (aj keď vy ste mi celkem volný) za nedodržení předem stanovené normy článek/měsíc. Vaše dopisy mě samozřejmě moc těší a beru je jako uznání za svou tvrdou práci. Sympatická je i vaše úporná snaha dostat se byť i jen pod pseudonymem do mých vyprávění. Ale ruku na srdce, to si vážně myslíte, že se nechám zlákat na párek obnažených fotek (i když luxusních), příslib bouřlivé noci anebo na tučný svazek špinavých bankovek? Ovšemže ne! Nedělám to pro osobní prospěch nebo proto, že by mě to snad bavilo, dělám to čistě a jedině pro Vás. Snažím se psát co mi jen čas dovolí, ačkoliv kvůli tomu trpí moje vlastní rodina, kariéra i osobní život.. . Prosím, snažte se toto brát při své kritice v potaz!

Písmo: A- | A+
Diskusia  (0)

Život na španělském dvoře v odlehlé župě kdesi za Milánem mi prudce nevyhovoval. Na cimru sem vyfasoval „lehce“ zmateného Turka Onura. 21-ti letý, dvoumetrový medik, jehož vášní bylo hrát šachy po netu s sebou nepřinesl sice žádná významná negativa, ale ani pozitiva. Jeho oblíbená hudba byla mně dosud neznámá forma death metalu, mluvit se mu moc nechtělo a slovo humor by hledal ve slovníku. Náš život připomínal manželství po 20-ti letech – předstírání, že ten druhý neexistuje, při nuceném sdílení společných prostor. Jinak byl Onur vždycky ohleduplný, ochotný pomoci a rozdělit se o vše, co měl. Ale proboha ten kluk by moch reprezentovat Turecko v nudění lidí! Nechtěl sem házet flintu do žita a stěhovat se hned po 3 týdnech bydlení, ale poslední kapkou pro mě byla jakási Erasmus večeře nedaleko centra Milána. Jaké štěstí, že mi (skoro) až na místo jel přímej bus. Napočítal sem 27! zastávek, z nichž půlka ležela ve vnější zóně (čti jízda načerno) a potom zbývala už jen čtvrt hodinka pěšky. Zpátky sem to zkusil metrem, čtvrt hodiny pěšky, první metro 5 zastávek, druhý metro 10 zastávek, bus a eště kousek pěšky... Hned druhý den sem si zažádal o přeřazení na kolej, která je hned u školy a mezitím se uvolnila.

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou

Začátek na nový koleji byl super, škola v 9:30 znamenala budík na 9:25, sprchu a příchod do školy v žabkách a kraťasech načasovanej na 9:40, tedy těsně před učitelem. Velmi mě těšil pohled na přítomné přespolní (což sou mimochodem u nás na škole skoro všichni), který museli přijet již o 2 hodiny dřív, s bundama a deštníkama, neboť nemohli predikovat počasí. Postupem času sem ale začal přicházet na to, v čem tkví háček této koleje. Byla úplně anti-erasmácká! Plná lidí, co se chtěj jen učit, a políčko sociálních kontaktů si v úkolníčku vybarvěj na zeleno za tímto účelem speciálně koupenou fixou po obědě, který stráví v menze s partou podobně obrýlených a důležitých kamarádů mezi dvěma dobrovolnýma přednáškama, na nichž mezi 4-ma očima zapáleně diskutují s přítomným profesorem, který z nich má radost asi jako cikán z nové lopaty. Jestli první kolej připomínala nemocnici, tak tato byla „klid na lůžku“ v nemocnici ve vězení se zpřísněnou ostrahou. Slovem party se tu myslela politická strana. Kolej zároveň provázela nesmyslná opatření, jako používání společné kuchyně pouze do 10 p.m. (pak byla uzamčena), zákaz vstupu do výše uvedené kuchyně více než 10 lidem najednou, zákaz používání jakýchkoliv el. spotřebičů na pokoji, 24 hodinová recepce (nikdo cizí nesměl dovnitř), přísný ZÁKAZ ALKOHOLU a kontroly vedené za účelem jeho objevení v našich skříních, šatnících a ledničkách. Cítil sem se jako 14-ti letý Jeník, když sem pašoval lahve přes recepci, plné dovnitř a prázdné ven pěkně na dně batohu. A toto všechno prosím za lidových 300 Euro na měsíc. Do toho všeho se ke mně přistěhoval můj starej známej Onur, přijal sem to apaticky... Nicméně nechtěl sem se vzdávat a snažil se přihovořit lidem při každé příležitosti, např. cesty výtahem do mého 8. patra. Když to nikam nevedlo, koupil sem si cigára a chodil se sbližovat na balkon. To fungoval podstatně líp. Seznámil sem se s celkem fajn Portugalcema, který byli ovšem na Erasmus-nucené-práce stáži, což obnášelo v jejich případě počítání nějakejch buněk pod mikroskopem a sice Po-Pá, 9-19. Zas tak často sem je teda nevídal no...

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Jednou v noci sem měl nějaký svoje issues, o kterých sem potřeboval dumat, a nabízela se myšlenka, že s cigaretou by to šlo mnohem líp. Žádnou sem ale neměl, centrum pekelně daleko a v areálu školy (30k studentů) samozřejmě žádnej nonstop. Ale byl tu mat na cigára, kterej ovšem vyžadoval průkaz totožnosti. Strčil sem do něj opravdu všechno co šlo, od řidičáku, přes kreditku, průkaz pojištěnce, školní průkazku až po šalinkartu, ale nedal si říct. Říkal sem si, že když bydlíme mimo centrum, a tedy blízko magistrály, musí tu být nějaké benzínky. Vydal sem se je hledat. Štráduju si to po chodníku, myšlenkama úplně jinde a najednou přede mnou stojí 3 poskytovatelky služeb kamionistům. „Tak nebudu to jak debil obcházet že jo, přece mě neukousnou,“ řikám si. Přijdu blíž a všímá si mě asi ta nejošklivější z nich, vlastně sem chvilku pochyboval, zda to není předělanej chlap, nebo dokonce obojetník... „Ciao Bello!“ ozvalo se od něho/ní a začal/la kráčet ke mně. „Klid, klid, já nic nechci, jen bych rád věděl, kde si tu můžu koupit cigarety,“ zněla má odpověď. „Tak cigarety? Nejsou! jediná věc na kouření seš tady ty!“ řekla a hrábla mi mezy nohy. Nejdřív mi to přišlo směšný a myslel sem si: „Tak si šáhni, viď! Víc ze mě stejně nedostaneš.“ Pak ale přesunula svoje ruce na můj zadek a já pochopil hlubší význam slova přirážet. Po čas tohoto úkonu se mě ptala, jestli se chci milovat. Říkal sem si: „Hou, hou, tohle musí přestat dřív, než by se to mně nebo některým mým částem těla mohlo začít líbit.“ Povídám jí dost a dávám její ruce pryč ze svého zadku, a HOLA v levačce třímá moji peněženku! Jeden dlouhý moment sem na ni jenom nechápavě čuměl. Jakoby kdyby mi z prdele vytáhla králíka nebo holubičku bylo by to asi moc pěkné kouzlo, ale takto se jen spustil vodopád italsko-anglicko-českých nadávek. Znovu sem nechápavě čuměl, tentokrát z podivu nad trilingvální znalostí takové spousty sprostých slov, jež se v mém spravedlivém hněvu objevila. Po této eskapádě sem pokračoval v hledání Svatého grálu v podobě zlatých Máček, ale po cestě sem potkával jen další a další štětky (což asi nebude až tak rozdílný od skutečnýho hledání S.g.). Nakonec sem to vzdal a vydal se zpátky, z mých třech kurviček už zůstala na svém postu jenom jedna, a když sem se přiblížil ptala se, jestli sem si to už konečně rozmyslel. Nechápal sem, co jim všem je, to jim jako jeden odjeb nestačí? Když sem došel na kolej a týpek na recepci se na mě potutelně usmíval, došlo mi o co kráčí. S tím dlouhým kabátem a v tuto noční hodinu sem fakt vypadal jako noční hledač.

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Pro všechny, kdo by chtěli na vlastní kůži poznat něco, co se v motivačních dopisech popisuje jako mezinárodní prostřední nebo multikulturní výměna, doporučuju noční bus 87 z Hlaváku ve směru Univeristà Bicocca(poslední jede kdyžtak v jednu). Rovněž lidé bez předsudků, kteří si myslej, že všechny kultury sou si rovny by se měli zúčastnit.Rozhodně nejsem rasista a respektuju všechny lidi bez rozdílů. Pouze podotýkám, že některá etnika při své migraci do Evropy zároveň přeskočila jistou historickou vývojovou fázi. Tou fází je středověk. (Pozn. aut.). Při příchodu na stanici, která leží jakoby bokem od nádraží Centrale vás přivítá obrovskej černoch radostně houpající půlmetrovým, chlupatým čímsi a doslova zechcávající celou zastávku. Vypadá to, že především je potřeba trefit všechny sedačky, jízdní řád a sluchátko vedle stojící telefonní budky. Člověk se pod vlivem těchto okolností snaží poodstoupit o kousek dál, aby snad i na něho nedopadl tento bič spravedlnosti. Přitom musí našlapovat velmi obezřetně, neboť chodník i silnice jsou, přestože už několik dní nepršelo, plné hlubokých kaluží. Po chvíli čekání začnou člověka pálit oči z toho smradu všudypřítomné moči (teda přičítám to tomu, páč člověk v Miláně už ten zápach ani nevnímá, je to prostě charakteristický odér. Tak jako Pardubice maj Semtín, či Brno pivovar, Milán má přes den smog a spálenej plast a v noci halt chcanky. Přijede bus, lidi nastoupěj a na scénu se dostanou Arabáči. Přiznávám, že neznám jejich národnosti, a nikterak mě netrápí, že je hážu všechny do jednoho pytle, neboť já sám sem z Československa, který leží kdesi v Jugoslávii. (Pozn. aut.) Opticky jeden z nich vydá akusticky za pět a najebanej až za patnáct, čímž celej bus začne připomínat tržnici ve špičce. Už bysme měli vyrazit, ale jeden Arab potřebuje dokouřit, takže se čeká. Řidič už se posral strachy a po pátém překontrolování zámku na svých dveřích zvolil taktiku tichého vyčkávání. V tom si ale další z přítomných lidí barvou kůže připomínajících kakao a sedících na druhém konci vozidla vzpomene, že vlastně by si taky eště docela zapálil. Začne řvát na celý kolo, jestli někdo nemá cigáro, jedno od kohosi dostává a cpe se přes všechny ven. Jinej další zvrací pod svou sedačku. Řidič dostává přece jen koule (nebo už mu začíná být zima) a spustí signál zavírání dveří. Tento ovšem pro snědší spoluobčany Italů neznamená „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“ , nýbrž „Zašlápněte rychle dveře, aby je ten kretén zepředu nemohl zavřít!“ . Nakonec ale všichni nastupujou, včetně pana pozdního kuřáka, kterej ovšem nestih finiš a cígo si nese s sebou. Poslední cenťák přece nevyhodí. V autobuse se ho snaží típnout o sedačku a na další zastávce (jež následuje po cca 100 metrech) vystupuje...

SkryťVypnúť reklamu
reklama

Za povšimnutí též stojí jejich společná, nazval bych to asi „kamarádka“. Holka mezi 15-18 (těžko tipovat kolko), celkem pěkná, až na to že má vybitý všechny zuby (těžko tipovat proč), která během cesty poctivě oběhne všechny přítomné koberečkáře a tu chvilku posedí na klíně, tu se nechá poplácat po zadku, tu padne i nějaká ta pusa. Je pozoruhodné, že v rámci celý smečky si jakoby nikdo nenárokuje víc než maj ostatní, všichni sou si rovný, v podstatě dokonalej socialismus, určitě by to stálo za bližší pozorování. Asi v půlce mojí cesty, všichni vystoupěj a zůstane nás pár statečných, kteří jedou až na Uni. Je trochu smutný, že ghetto je blíž centru než moje škola. Jedinou výhodou této linky je asi fakt, že revizoři tu moc nechoděj...

Jakub Hron

Jakub Hron

Bloger 
  • Počet článkov:  4
  •  | 
  • Páči sa:  0x

frajer... Zoznam autorových rubrík:  SúkromnéNezaradené

Prémioví blogeri

Juraj Hipš

Juraj Hipš

12 článkov
Iveta Rall

Iveta Rall

87 článkov
Juraj Karpiš

Juraj Karpiš

1 článok
Martina Hilbertová

Martina Hilbertová

49 článkov
Adam Valček

Adam Valček

14 článkov
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu