lunedí, 30 Gennaio
Po mohutných alkoholových přípravách (díkybohu sem nestihl všechny co se chtěli loučit) konečně nadešel den D a vydal jsem se na svou cestu. Všem doporučuju někam odjíždět, okolí se k vám chová jakoby vás neměli půl roku vidět nebo co.. udělají co vám na očích uvidí, čehož já sem ale nezneužil, bo nejsem svině.. Všechno uteklo strašně rychle a některé z těch otravných vybavovaček stále nejsou vybavené ale už po prvních dvou dnech můžu říct : srát na to, vono to nějak přinde... Cesta začla na slavném mezinárodním letišti Brno-Tužany(cit. Šimon Harant : Nepodstatná Ř v jazyce českém) v 19,30 místního času. Tímto bych chtěl mimoděk poděkovat chalošům co mě vyprovázeli, byli jste super, úplně mě to dojalo, a kdybych nebyl takovej vyhlášenej tvrďák možná bych i slzičku upustil, ale image je image.. No jinak z Brna ten den letěla 3 letadla (slovy : tři) a v duty free zóně je 1 obchod (slovy : jeden), takže určitě nebyla možnost se do toho letadla nedostat.. Při vstupu do letadla mě trochu vyvedly z míry polsko-maďarské bezpečnostní nápisy a smska kámoše „nechoď na pravý křídlo, to je Demitrovo!" Zvolil sem tedy křídlo levé a místo hned u okna, což se mi mělo už za malou chvíli vyplatit. Poznatek dva byl, že letadlo je plánované pro beznohé lidi, ostatní si museli buď nohy sežrat anebo je mít „u prdele" . Nad Římem sme začli klesat a mně se naskytla neskutečná podívaná a přál sem si aby se zastavil čas. Tolik světýlek tam bylo. Na cestě k shuttle busu se mi urvalo kolečko na mým 28 tunovým kufru, a já si vzpomněl na moudrá slova kolegy „Proč to prosimtě taháš? si koupíš na místě." Nebudu zmiňovat co všechno moje zavazadlo obsahuje, stydim se za to... Další egyptská rána přišla v podobě nefunkčního roamingu (fakt ať už dou v 02 všichni doprdele, hlavně že mě ten den ještě doma přesvědčovali že to tentokrát na beton bude fungovat). Nevadí, du dál se svym polokufrem a taškou na notebook s počítačem a dalšíma dvě stě věcmama co mi robí nevídanou skoliózu. Dojedu na dohodnutou stanici metra a rozmýšlim co dělat. Nejdřiv vytáhnu německou simku s 23 centama a napíšu smsku Andreovi u kterého mám spát, zda by mě mohl vyzvednout. Jdu k mapě, ale není dost podrobná na to, abych našel jeho ulici. Celkem blbý, je půl dvanáctý, nikde nikdo. Zkoušim telefonní budku ale je úplně blbuvzdorná a přemluvit se nechá jenom italsky.. Po středně dlouhý chvíli příjde zarostlej týpek a je to vóón! Vezme mě na noční tour autem po Římě a je to neskutečný. Potom jdeme něco sníst a dát si pivo. Když sem za dvě piva a jednu panini zaplatil 20 E došlo mi, že už nejsem doma...Došli sme dom, kde v dost malé garsonce už na gauči spaly dvě švýcarky. Zbývalo už jen jeho letiště. Napadla mě taková divná myšlenka, že je to vlastně poprvé co budu spát s cizím chlapem.. To byl možná důvod proč sem se moc nevyspal a budík v půl desátý mě nepřesvědčil vstát. Nakonec to vyšlo na dvanáctou. K snídani pizza a potom panák kafe v kterym stojí lžička. Italian way! Velký díky Andreovi!!! Potom sme šli do centra a oběhli pár památek který se ještě dali stihnout. No je pravda, že do Říma bych se měl ještě vrátit a vzít to poctivě. Při cestě kolem Colossea sem čuměl nahoru s foťákem v ruce a za chůze přímým nártem ala Roberto Carlos žebrákovi odkopnul klobouk s penězma... Scusi!
Pak už zbývalo jen se dostat na nádraží a římská etapa byla za mnou. Na světelný tabulky u každýho vlaku svítilo číslo nástupiště jen u toho mýho muselo samozřejmě být napsané IE. Nenechal sem se zmást a po zkušenostech s kolejema 1AA nebo kolej 4 Husák, Bahnsteig 7S atp. sem neomylně zamířil k jedničce. Samozřejmě sem našel směrovku IE a vzdálenost 400m (tady chci podotknout že nejen naši ale i nádražáci v Itálii maj speciálně upravenou soustavu SI, kde 400m je značka pro dva kiláky a deset minut znamená půl hodiny. Do toho mi upadlo i druhé koleso u kufru a z mého dvoukoláku se staly sáňky. Trochu mě znervózňovali lidi co kolem mě probíhali a já sem začal chápat princip tahání balvanů na stavbu pyramid. Spocenej jako prase, ale stih sem to. Po hodince v přecpané uličce se uvolnilo místo k sezení a já zaspal. Vzbudil mě až průvodčí. Dám mu jízdenku a on na mě začne štěkat cosi, z čehož sem rozuměl jen neplatná jízdenka, pagare padesát euro. V ten moment mi začlo bejt líto erasmáků u nás na fakultě v jídelně, kteří nechápavě koukaj na dotaz „Hranolky nebo brambory?" a na jejich otázku „Excuse me?" odpoví teta u pokladny s vítězoslavným úsměvem „Takže hranolky Máňo!" . Vykoktal sem ze sebe „Non parlo italiano!" a dostal odpověd „You need a stamp!". Jakoby že si ji mam sám štípnout mě fakt nenapadlo... No ale průvodčí se tim uspokojil a odtáhnul. V Perugii na mě měl čekat kořen s autem, ale jak ho mam poznat sem netušil, bloudil sem chvíli se sáňkama po nádraží a rozhlížel se. Kdesi sem zaslech slovenštinu a snad i češtinu. Už už sem se chtěl vydat za hlasy domova, když mě oslovil nějakej chlap italsky, kupodivu sem rozuměl, jestli sem ten kluk z Maďarska. Odpověděl sem, že nejsem a když se chlap otočil napadlo mě, že se všichni ti vykořisťovatelé co pronajímaj nemovitosti studentům můžou navzájem znát a tak sem se ho rychle zeptal jestli nezná pana Pecetti, no a byl to on. Takže sme jeho oktávkou zamířili k němu dom. Bydlí na Starym městě, takže to jeho auto je na ty uličky dost těsný, zbývá tak 5 cm na každý straně (né nádražáckejch). Byt je super. Na pokoji sem s Frantíkem a jinak tu je ještě Thajec a naturalizovanej Ital z Rumunska.
