22. februára 1980 americké mužstvo zložené z univerzitných a amatérskych hráčov, najstarší mal 25 rokov, porazilo na zimnej olympiáde v Lake Placid 4:3 sovietsku hokejovú mašinu. Vtedy tým, ktorý neprehral na olympiáde do tej doby 12 rokov a 17 zápasov v rade. Bol to zázrak. Taký, že ho medzinárodná hokejová federácia vyhlásila za najväčšiu hokejovú udalosť svojej storočnej existencie. Hollywood podľa tohto príbehu natočil dva filmy. Filmy o tom, že zázraky sa dejú: Zázrak na ľade (1981) a Zázrak (2004).
Nechať sa poraziť Američanmi sa v očiach sovietskej komunistickej vrchnosti rovnalo takmer zrade.
Tento neúspech spôsobil, že Rusi začali trénovať ešte tvrdšie ako predtým. Vo svetovom amatérskom hokeji začali Rusi v osemdesiatych rokoch absolútne dominovať. Vyhrali Majstrovstvá sveta (1981, 1982, 1983, 1986, 1987, 1989) a na týchto šampionátoch neutrpeli ani jednu prehru. Súperom sa podarilo uhrať len 3 remízy.
Ich hegemóniu prerušilo len Československo na Svetovom šampionáte v Prahe, kde Rusi skončili len tretí za ČSSR a Kanadou. Utrpeli dve prehry s Československom 1:2 a Kanadou 1:3. V roku 1987 vo Viedni im prvenstvo vyfúkli Švédi, keď zborná v závere turnaja dokázala uhrať len dve remízy s Kanadou 0:0 a Švédskom 2:2. Treba poznamenať, že od roku 1977 mohli hrať na MS aj profesionáli z NHL. Bola to len druhá garnitúra týchto hokejistov, pretože v čase MS sa ešte ani len nezačalo play off v tejto súťaži. V uvedenom období vyhrala červená mašina aj olympijské hry v Sarajeve 1984 a Calgary 1988. V rokoch 1981, 1984, 1987 sa uskutočnil aj Kanadský pohár. Tam v súboji s najlepšími hráčmi NHL už neboli takí úspešní. Ten síce vyhrali v roku 1981 po senzačnej výhre 8:1 nad Kanadou, tá však vyhrala ďalšie dva ročníky.
Pri všetkých týchto víťazstvá bol tréner Viktor Tichonov a prvá päťka v zložení Fetisov – Kasatonov, Krutov – Larionov – Makarov. Akurát na MS 1981 chýbal Igor Larionov a na Kanadskom pohári v roku 1984 Viačeslav Fetisov. Pre ZSSR to bola ozajstná žatva medailí z vrcholných športových podujatí. O neľudských tréningových metódach a extrémnych nárokoch na hráčov trénera Tichonova kolovali legendy. Všetko to však ostávalo schované pod pokrievkou hrnca. Nikto sa neodvážil kritizovať jeho metódy, pretože prinášali vynikajúce výsledky.
V roku 1985 však prišla Gorbačovova „perestrojka“ a v Rusku sa začalo písať a hovoriť o témach, ktoré boli dovtedy tabu. Vtedy sa objavil v týždenníku Ogoňok článok, ktorý vzbudil obrovskú pozornosť. Bol to otvorený list hokejistu Larionova trénerovi Tichonovovi. Pri novinových stánkoch vraj vtedy stáli dlhé rady a všetci kupovali časopis Ogoňok. V čase komunizmu nám chodil do práce Týdenník aktualit, ktorý tvoril výber z ruskej tlače. Tam bol v českom preklade zverejnený celý tento list. Dlhé roky som jeho kópiu opatroval v svojom v športovom archíve až úplne zožltla. Dnes jej obsah ponúkam v plnom znení.
Vážený Viktore Vasiljeviči,
v Sovětském svazu tomu dneska říkají, glasnost". Není to však nic jiného, než „docela obyčejná odvaha" a „úplně všední umění“ říkat pravdu. Všude, všem, a pěkně do očí. Týdeník Ogoňok, věnující se problematice stejně tak společenské jako politické, literární, umělecké, ale podle potřeby i sportovní, přinesl třetí říjnový týden otevřený dopis, jehož obsah vzbudil značný rozruch. Autorem je útočník CSKA Moskva a sborné SSSR IGOR LARIONOV (28), trojnásobný mistr světa a dvojnásobný olympijský vítěz, adresátem VIKTOR TICHONOV, přesně o třicet let starší trenér, jenž byl v pozadí všech úspěchů hokeje SSSR posledních let.
Za posledních šest let, přesně od toho dne, kdy jste zveřejnil na společné schůzce mužstva obsah naší, čisto osobní rozmluvy, se nám nepovedlo upřímně si pohovořit. Příležitost se nenaskytla, i když jsme pracovali vedle sebe. Myslím, že dnes nastala chvíle, kdy je vhodné sdělit si některé názory, již budou jistě zajímat i fanoušky, čtenáře Ogoňku.
Koncem sedmdesátých let jste se ujal formování mužstva SKA. V roce 1981 jste obrátil svůj pohled i na mne, v té době hráče Chimiku nedaleko Moskvy. Ve Finsku jsem hrál poprvé s Makarovem a Krutovem a dal jsem gól. A před mistrovstvím světa v dubnu stě mi bez okolků oznámil: „Podej přestup do CSKA, jinak ti bude cesta do sborné uzavřena.“ Odmítl jsem. Takové odmítnuti není pravidlem spíše výjimkou. Vždyť touhou každého je hrát v reprezentačním mužstvu. Avšak i velmi talentovanému hokejistovi se tato touha splní především přestupem do CSKA. A Vy jste hráče nutil, aby to dělali, a přitom jste věděl, že oslabujete jiné kluby snižujete autoritu trenérů. A pak jsem byl povolán do vojenské služby, dostal jsem se do CSKA.
Zdá se, soudruhu plukovníku, že čím víc je ve sborné příslušníků armády, tím jste klidnější, není třeba se zatěžovat výchovnou prací, snazší je jednoduše přikazovat. A o rozkazu se, jak známo, nediskutuje, Podřízeny fakticky nemá právo na vlastní názor a hráčské schůzky se mění ve frašku v níž je zakázáno cokoli namítat. Hokejisté, jejich sportovní osud, jejich budoucnost i hmotný blahobyt jejich rodin to vše je zcela pod vaší neustálou kontrolou. V posledních letech jste se změnil na hokejového monarchu: zachce-li se Vám, rozkážete, zachce-li se Vám, odpustíte. Jak jste třeba jednali s Mogilným, když si nepřál stát se důstojníkem? Starým, kozáckým způsobem: pohrozil jste mu, že ho nevezmete na zájezd do Japonska. A Saša poslušně podepsal přihlášku. Kdo a Vámi pracuje víc let, dobře poznal vaši metodiku.
Deset měsíců v roce jsme odtrženi od domova: nekonečně zájezdy, zápasy, soustředění. Režim je drsný. Jist dostanete podle libosti, můžeme si zahrát šachy, můžeme si i pospat. Vše ostatní jsou tréninky. V přípravném období musíme denně dopoledne navzpirat až 24 tun, odpoledne pak čeká 6-8 kilometrů krosu. Sledujeme váhu, neboť přebytečně kilogramy znamenají doplňkové zatížení na trénincích. Po zápase hned do autobusu, manželky a děti nám jenom zamávají. Jedou domu a my na sportovní základnu. Když se stýská, můžeme si zatelefonovat. Rodinný život po telefonu – na to jsme si už díky Vám dávno zvykli. Jenom se divíme, jak naše ženy rodí děti. Vždyť normální manželské vztahy rovněž „nezapadali do Vašeho programu".
Hokejista je pro Vás jednoduše fungující jednotkou, které je přisouzena nejen profesionální role (brankář, obránce, útočník), ale i sociální úloha. Nestačíš na ni? Odejdi! Vždyť kolik mladých touží dostat se do sborné, stačí zapískat. Nenahraditelní neexistují.
Sportovní život je v sovětském hokeji krátký. V předvečer mistrovství světa se v novinách objeví sestava a fanouškově píšou dopisy: Kde jsou naše proslavené hvězdy? Cožpak už tak beznadějně zestárly? Ve dvaatřiceti odešel Vladimir Treťjak, tehdy nejoblíbenější hráč na světě. Pročpak asi? Odpověď je Jednoduchá. Nepovolit jste mu, třeba ve formě výjimky, připravovat se na zápasy individuálně. A kde jsou naše další hvězdy Sergej Babinov, Irek a Sergej Gimajevovi, Viktor Žluktov, Nikolaj Drozdeckij, Alexander Tyžnych, Vladimir Zubkov? Opustili ve třiceti mužstvo, protože neměli silu čelit Vašemu trenérskému stylu. Přesněji řečeno, Vaši zvůli. Většina z nich není jistě špatně zaopatřena. Avšak náš hokej v konečném součtu ztratil.
Vtírá se dojem, že jednoduše nemate zájem, aby mužstvo tvořily zářící individuality. Je snazší mít tři až čtyři průměrné řady, takové rižské Dynamo z roku 1974. Takové mužstvo se snaze drží v opratích, v ovzduší stálého strachu o budoucnost, kterou ani jeden hráč CSKA, či sborné nemůže předpovědět. V atmosféře, v níž se vyplácí udávat spoluhráče. Věci došly tak daleko, že ani v šatně, natož pak na schůzce nikdo neřekne zbytečná slova na Vaši adresu, protože ještě tentýž den dostanete nejúplnější informaci a po čase se pomstíte…
Mladí hokejisté si již zvykli: propásl jsi přihrávku při obyčejném přátelském utkání, zdržel jsi se na ledě – ospravedlňovat se nemá cenu, tím si jen škodíš. Jindy ale před Vámi stojí dospělý člověk, hokejista se světovým jménem, a musí mlčky poslouchat, jak na něho křičíte, jak ho ponižujete před ostatními. Příště se hráč, jenž si svou „chybu" zapamatoval, ze všech sil touží zavděčit se. Už se ani nesnaží hrát s důvtipem, tvůrčím způsobem, neimprovizuje, pouze se co nejvíc vyhýbá odpovědnosti. Nezačíná již tady degradace, cesta k Vašemu ideálu „průměrného hráče"?
A tak jste rok za rokem vychovával hráče, že jsou jenom pěšáky ve Vašich rukách. Zdá se, že ve Státním výboru pro Tělesnou výchovu si rovněž nepříliš lamou hlavu nad psychologickou přípravou sportovců. Požíváte tam nesmírnou vážnost, neboť čas od času přinášíte výsledky. Vyhráli jste další mistrovství světa – děkujeme Vám, soudruhu Tichonove, za Vaší práci! Za jakou cenu bylo úspěchu dosaženo, o to se vedení zpravidla nezajímá.
Obávám se, že ve stylu vedení mužstva CSKA i reprezentačního mužstva jste nic noveno nevymyslel. Ovzduší, které jste vytvořil, velice připomíná prostředí kultu osobnosti. Kultu bezkrevného, tichého, takového v miniatuře, v němž je demokracie nahrazena bezvýhradným podřízením a všemi milovaná hokejová hra je daná do služby vám, našem trenérovi. Trestáte celé mužstvo, jestliže třeba jen jeden hráč poruší režim: tím umožňujete druhým, aby se vypořádali kamarádem „silou kolektivu". Je to jen díky Vám, se dokonce prosluli hokejisté se vyhýbají před novináři debatám o zákulisním životě, odmítají upřímný rozhovor. Ve sportovním tisku je už vytvořil stereotyp, podle něhož čtenáři nezbývá nic jiného než předpokládat, že veškerá vítězství naší země jsou Vašimi vítězstvími.
Po vítězství na olympijských hrách v Calgary se novináři zajímali: jak lze vysvětlit toto vítězství po prohře na turnaji o Cenu Izvestiji? Bylo snad vítězství v Calgary náhodné? Nikoliv, odpovíte s úsměškem, pro to jsem se já jako starší trenér rozhodl: někdy raději prohrajeme malou bitvu, abychom pak vyhráli velkou, sborná SSSR je přece mužstvem maximalistů! Jenom, my hráči, jsme věděli, jak se přetvarujete.
Porážky jsou nepříjemné. Prožívají to hráči, rozladěni jsou fanoušci po celé zemi. Produktivita práce se prý po našich neúspěších snižuje. Ale co může být horšího, když porážce následuje velitelské vyhubování, jemuž předcházejí nekonečné rozbory – znovu a znovu sledujeme videozáznam, kdy a čí vinou jsme dostali branku. Všimněte si: nikoliv z jakého důvodu, ale čí vinou! A namítat nelze. Co s tím, že v Sovětském svazu se již dávno rozvíjí glasnost? Zvláště tvrdě se vedení chová k tomu, kdo tak říkajíc „vynáší z domu smetí" a opovrhuje Vámi zavedenými pravidly.
Vyzkoušel jsem to na sobě před dvěma roky. Při pobytu v Kanadě jsem poskytl interview místním novinářům, vyjádřil jsem se ve prospěch výměny hráčů mezi našimi zeměmi. Přitom jsem vyjadřoval svůj osobní názor. Myslím, že pokrok ve světovém hokeji není bez této výměny možný. Já na rozhovor hned zapomněl, nikoliv však Vy. Později jsem se od známého trenéra dozvěděl, že mám problémy a výjezdem do Severní Ameriky na super sérii a také jsem zůstal v Moskve. V únoru byly před CSKA přátelské zápasy v Itálii a celé mužstvo vědělo, že ani tam nepojedu. Starší trenér mlčí. Teprve v den odletu, když jsem si zavazoval kravatu, mně jeden z trenérů řekl: „Promiň, ale ty tu zůstaneš... „
Tim ale vše ještě neskončilo. Byl jsem pozván na pohovor, kde proti mně byla vznesena řada obvinění. Věděl jste o tom, soudruhu kapitáne, že se ve vašem domě připravuje provokace?" Strnul jsem. Řeč byla o návštěvě představitelky Společnosti přátel „Kanada-SSSR“ u mých rodičů, tato představitelka byla hostem Celosvětového festivalu mládeže a studentů v Moskvě 1985. Pak si, vzpomněli i na neblahé interview v Kanadě. Vynucovali projev lítosti. Pokání se ale nekonalo a já celý rok nesměl do zahraničí.
Před mistrovstvím světa v Moskvě mi druhý trenér Vladimir Jurzinov řekl: „Když vyhrajeme, budeš zase jezdit." Vyhráli jsme a všude mi pak blahopřáli. Nikoliv k vítězství, ale k tomu, že jsem se „vrátil do SSSR". Mohl jsem tato slova přijmout jinak než jako krutou urážku?
Avšak šidlo v pytli neutajíš, jak se říká. Život sám dokazuje, že váš trenérský styl, který možná dával pozitivní výsledky v minulosti, se trhá ve švech, tak jako celý administrativně velitelský systém, který se vytvořil v zemi. Už se to nedá zakrýt, dokonce i na Goskomsportu vidí, že se dopouštíte chyby za chybou.
Na loňském mistrovství světa ve Vídni jste prohlásil, že Švédové jsou „mrtvým mužstvem“. Švédští hráči, navzdory vaší teorii asketické přípravy, se po Vídni procházeli v objeti s manželkami. A my v houfu, abychom ukázali, jaký prý máme družný kolektiv. Hráči „mrtvého" mužstva dostali zlaté medaile… Je hanba, že jsme pak nedostali potřebné vybaveni. Bylo by jistě pro naše příznivce zajímavé vidět, jak jsme v době srpnového turnaje v NSR vyměňovali podepsané hokejky za nová tréninková trička. Superhvězdy sovětského hokeje obchodovaly jako někde na bleším trhu…
Vás, Viktore Vasiljeviči, nikdy nenapadlo, proč přece jen vyhráváme? Nikdo nechce brát v pochybnost Vaše nesporné zásluhy o sovětský sport. Avšak jestliže-jak se říká v armádě-položíš ruku na holínku a odpovíš na tato otázku pravdivě, pak hráči SSSR nepřemýšlejí v rozhodujících utkáních o výčitkách, ani o odměnách, či trestech, stejně tak se nezaměstnávají detaily vzájemných vztahů se starším trenérem. Všichni jsou soustředěni jen na jedno: sledují nás milióny spoluobčanů a je třeba udělat vše pro to, abychom neudělali ostudu. O vítězství nebojujeme, aby nám ozdobilo hrud dalšími vyznamenáními a vylepšilo osobní účet. Je nutné proto, aby sovětský hokej neztratil prestiž. Právě proto naše pětka, nezávisle na Vašich pokynech, ještě na střídačce modeluje nadcházející zápas, koriguje úkoly a mění taktiku během utkání. Bez toho by bylo sotva možné deset let předvádět hokej tak vysoké třídy.
Kdysi kluky přiváděli k hokeji Bobrov, Trefjak, bratři Majorovové, Firsov, Charlamov, Michajlov… Každé jméno bylo legendou a přitahovalo jako magnet. Tak jsem se dostal k hokeji i já; letos jsem završil deset let působení ve vrcholovém sportu. Ohlížím se zpět a mám pocit, že hokeji ještě dost dlužím. V posledních letech jsme vyhrávali díky dobré fyzické přípravě. Avšak dnes jsou i jiná mužstva schopna udržet vysoké tempo, prostě pouhými bicepsy už nikoho nepřekvapíme. Do popředí vystupuje výrazná individuální hra, hokej osobnosti. Hokej, v němž osobitý rukopis každého hráče spoluvytváří výkon mužstva. Právě to poskytuje plný zážitek z podívané, bez níž si lze těžko náš sport představit
Naše země se učí myslet novým způsobem. Nastala doba, abychom se tím zabývali i my, sportovci!
IGOR LARIONOV
