Sídlo Boha vědci v mozku nenašli,

Nenašli a najít ani nemohli. Dokonce i kdyby byl Bůh „přistižen“ v mozku jakékoli živé bytostí, byl by i tam stěhovavý. A nejen to. Vědci University of Utah, kteří pomocí magnetické rezonance sledovali, kde a co se děje za určitých okolností v mozku mormonů, mají možnost sdadno dospět k poznání, že by stejnou komůrku v mozku museli u některých lidí obývat i adorovaní zločinci. I když jsou například Adolf Hitler a Josif Vissarionovič Stalin dávno po smrti, vědci by jistě i dnes snadno našli vhodné objekty výzkumu, které obdivují své vůdce podobně či stejně oddaně, se stejným nadšením a se stejnou potřebou je potěšit a být v jejich přízni a v jejich „světle“. Extatické stavy, které dokázal při svých projevech vyvolat Adolf Hitler u mnoha lidí ve svém publiku, jistě aktivovaly stejné oblasti mozku, jaké zaujaly vědce v Utahu.

V článku pan Novák píše:

„Vědci doufají, že jim výzkum pomůže pochopit myšlení náboženských radikálů. Předchozí výzkumy sice prokázaly, že členové různých církví vnímají víru v mozku trochu jinak, ale podle vědců je možné, že pocit odměny nebo slasti vnímají i třeba členové takzvaného Islámského státu, když se dopouštějí násilí ve jménu víry“.

Co tedy vlastně vědci University of Utah objevili a co mohou také snadno objevit pomocí magnetické rezonance? Nemám v úmyslu význam jejich výzkumu zlehčovat (ostatně není dokončen), ale dovoluji si poznamenat, že světu je známo i bez vědeckého zkoumání, že fanatismus a z něho plynoucí iracionálně radikální jednání ohrožující životy nevinných lidí zdaleka ne vždy souvisí s náboženstvím.

A jak může magnetická rezonance snadno prokázat, že náboženské prožitky mozek zpracovává i jinde než v centrech odměny? Stačí najít několik lidí, kteří mají i opačnou zkušenost s Bohem. Tedy nikoli jen příjemnou. S Bohem, který je vedl k napravení něčeho, na co by nejraději zapomněli. Něčeho, čeho litují. Něčeho, k čemu sbírali sílu, aby překonali vlastní stud. Jaké místo v mozku by bylo magnetickou rezonancí zobrazeno jako aktivní, kdyby se takový objekt výzkumu soustředil na onu bolestně vzpomínanou a připomínanou zkušenost? Centrum slastné odměny by to rozhodně nebylo. Bylo by to místo související s úzkosti, strachem, studem, pocity viny a pocity selhání. Pak by se těm, kdo uvěřili, že Bůh sídlí někde v mozku, musel Bůh začít jevit jako přinejmenším stěhovavý, možná by začali rozjímat i nad pojmem všudypřítomný. A ti, kdo si výsledky vědeckého výzkumu vyložili po svém tak, že Bůh je pouhou produkcí lidských přání a tužeb, by se měli znovu zamyslet. Vědci nepátrali po Bohu, pouze zkoumali reakce mozku na podněty související s tématem. Zatím vědci v Utahu nic překvapivého neobjevili. Že se v mozku stále něco děje, věděli i před tím. Jaké jeho části se aktivují při určitých podnětech, je jistě dobré vědět, ale o Bohu to nic nevypovídá. Nevím, jak pokračuje výzkum týmu Jeffa Andersona. Uvítal bych, kdyby tento vědec požádal pana arcibiskupa Dominika Duku, aby se stal jedním ze zkoumaných dobrovolníků. Zajímalo by mne totiž, jaké místo v jeho mozku by bylo aktivní ve chvíli, kdyby se pan arcibiskup soustředil na představu, že by například Korneliovi Novakovi vysvětloval, že „Bůh nemůže mluvit, poněvadž nemá ústa jako my“. Jaká část mozku pana arcibiskupa a kardinála Duky by vykazovala zvýšenou aktivitu, kdyby k němu v tu chvíli promluvil Bůh a řekl mu: „Milý synu, řekni mi kolika jazyky chceš slyšet, že s Korneliem Novakem mluvím?“ Cítil by se pan kardinál potěšen? Slastně odměněn? Pochybuji.

Měl jsem dost dobré důvody věnovat se tomuto tématu v otevřeném dopise České biskupské konferenci. Jedna z adresátek dopisu ke své odpovědi připojila odkaz na dokument České televize natočený v roce 2008 Vítem Janečkem. Dokument, který mi tehdy unikl, vrchovatě předčil mé očekávání. Spirituální zkušenosti dvou slovenských dívek z Litmanové více než připomínají události z let 1960- 1965 ze severošpanělského San Sebastián de Garabandal.