Poslouchám si tu v závětří zimního obrazu vyprávění Jiřího Anderleho v jeho Ateliéru ČR Prahy 2 s nostagickou příměsí hudby. Tentokrát o zimě venkovského kluka. Za oknem ještě bezmála závěje, u něho zazní příchuť jara.
Rakovnicko; nesu si ho ve svých vzpomínkách a tak je mi fajn se vzpomínkami na lidičky jisté doby minulého století. Jakoby se člověk začetl do Nerudových Povídek Malostranských či Arabesek, či...Jaképak dělení na ismy a předsudky stranických závistí momentální doby.
Na počátku týdne mě zas vzal ten můj tělobol: V úterý vylezlo sluníčko, rozhodla jsem se ho překonat návštěvou vonícího lesa. Však stála za to, přestože jsem zapadala občas až"po zadek" kam sluníčko až tak mezi větve nevlezlo.
Vyčistila se dušička od lidské bídy zvané politické hašteření co se rostírá myšlenkami dokola jak černý mrak.
Teď se opět choulím s tím svým tělobolem,a o to větší líbeznost mi přináší zážitky vyprávění, které se zatoulalo mimo jiné i k Bohumilu Hrabalovi, dalšímu to pábiteli.
Hmmmm.cítímvůni alejí a chmelnic při cestách: kousínek melancholie:
Větřík zavál, zavonělo,
minutka se mihla,
to sluníčko vpletlo pramínek
do vzpomínek,
nit k niti splétá;
škoda, že hodina slétá se k rozloučení:
Dobře bylo, dobře v ní
- sladkobolné loučení...
a tak posílám pozdrav lesní tišiny i vám, přátelé:
