zlákala mě zas jednou procházka lesem,s mužem a s koněm. Však jsem si začala naplňovat sen a mapovat stromy a pařezy a vůbec. Zatím mám ještě dluh vůči oblakům; té vstupní bráně do nebe.
Hory mají jednu velkou výhodu v tvorbě a tím i fotografování krajiny. jsou plná tajemných zákoutí stejně jak skrytých obzorů, utopených krajin i ztyčných výšin. A jsou -li v obzoru skaliska a lesnaté výčnělky...,
běží-li krajinou potůčky a vy jste se potkali s prvotním pramínkem,ponořili dlaně do jeho písčitého dna a nabrali vody filtrované oblázky a pískem:hmmm, ta je! Přirozeně svěže voňavá a dá se říci i sladká!
A jdete po stopách pramínku, který se rozrůstá v potůček: potkáte několik, řeklo by se copánků jak se svazují do hlubšího a hlubšího copu. Ženou se korytem, ještě mělkým. Běží přes oblázky, stékají struhou...
Kde je travisko a stín je voda hlubší. Čím víc les obnažuje slunce tím ubývá hlubiny a stružky vysychají; a už je na kraji lesa.
Rozděluje je louka a prašná cesta. Kde vede strouha cesty svítí slunce na bahnité kameny, ale vody se nedostalo. Kde se vnořil do travisek louky, tam vytvořil mokřadlo a vymletou stružkou se žene dál a dál do velkého potoka, který už nese jméno Červené lišky.
A manžel se vrací s koněm.Ten chvilku labužnicky vychutnává svěží jarní traviska a já obdivuji jeho vychutnávku. Větší trs umně zakroutí a jemně škubne, menší trsy uškubává ještě jemněji. Pečlivě vybírá vůní, takže pryskyřník umně míjí. Zato trs mladého bodláčí bere jako nutnou přílohu; promne jej v hubině a obratně ne vyplivne, to není pravé, odendá jako pecku z ožvýkaného ovoce.
A že na louce byli i motýli, rozloučím se verši: I kvetly kytky:
I kvetly kytky v jeden květ
na každý z květů motýl slétl;
žluťásek, modrásek, otakárek
zlatým paprskům nasbírat dárek
Však ouvej!
večer když pak padl
přilétl šerý smrtihlav,
ta můra noci bezedné
bezhlesně v moc svou si nás vzala
v ten májový večer, lásky čas;
za hlásek hvězd co rozestlala
sama nám zazpívala
NEVER MORE; dnes ještě ne...
