když jsem byla dítko malé,seděla jsem panenka v koutě, hýčkaná a nemocná:
coby dítko školou povinné jsem potkala trochu širší svět,kam jsem se nějak netrefila.
Puberta mi ukázala svět trapérů a širokých obzorů. No, nepovedlo se mi naskočit do pravého vlaku. Totiž nebylo mi dovoleno mezi ně vstupovat.
A brala jsem rozum. Jenomže právě z té druhé koleje.
Tak šel život kolem mne a já stárla.
A najednou se čas začal lámat do druhé půle. Městské dítko z paneláku se vydává do hor za koňákem vyučena negacemi prošlých let.
Příroda!
Cítíte ten životní rozsah jediného slova? Láska,souznění, životnost, činorodost, plození, bouře, přelomy, zlomy, uvadání, zmrtvýchvstání; jaro, léto, podzim, zima, a odznova....
a stromy: přátelé, kteří nemluví, nevstupují do cesty, prostě jsou a čekají, aby nás podepřely, ochránily stínem, proti dešti.......
Inu, už je to tak:ŽIVOT = příroda, má láska, kterou jsem konečně mohla obejmout; od té doby jsme spolu.
