Stejně je to zvláštní pocit po zimním trucu. Záda ohnutá, spíš v dřepu se člověk motá kolem drobných kvítečků prvosenek a jarního kvítí všeobecně- sukénky mají zdařile roztančené barvami na syrové zemi stále ještě bez travního porostu, a zapomeneme na čas i že záda budou bolet.
Je to tak, v horách krušných jako v ostatních; jaro bývá pozdější. Tak honem o to víc potom dohání jarní květena doliny.
Také já už se laskala s droboučkými poupátky prvotních tuliúpánů, narcisky už také opatrně vystrkují lístečky zda smí; do toho červeń puků budoucích pivoní...
No, čas mě zavál do veselejšího zákoutí jarních dnů: je ale stále ještě onen duben- za kamny ještě chvíli pobudeme. A letos to vše počasí stryktně dodržuje jak vidno, zítra se zas zatáhne, snad i deš´tového sněhu zapláče.
A při minulé nevlídné přeháńce mě napadlo tohleto veršování: Ne, že bude zima bude mráz, ale...
...až naprší
To pláče obloha
a prosí o odpuštění
zatímco její prstoklad
zběsile utíká po střechách
a těžké, šedivé, chladné cáry
ženou se oblohou;
za nimi beránci noví jdou;
pase je svěží vítr, pasák starý
co lidstvo samo;
rozhání cáry.
Až naprší
čerstvé, májové vody....
Zatím jenom pramínky sluneční
vplétají se nebem
kde ještě staré , loňské trávy
zebou mne
.Až zaprší
májového deeště
prohlédne už i krajina ...
