Každý den není svátek:

začne se stýskat: Ale copak život končí opuštěním těla? Copak člověk blízký nezůstává naší součástí?

....až dojdu pouti pozemské

svléknu své tělo

a odevzdám je zemi.

Svou duši omytou probuzením

z života zemského odevzdám na věčnost.

Pane Bože, odpusť mi hříchy, které mne potkaly;

zdály se pozlátky z poutí.

nesla jsem je přec na bedrech svých co balvany.

Nečinila jsem tak z rozmaru,

to z neznalosti jsem zakopávala;

Každý pád znamenal schod blíž k srdci;

z něho jse pila čisté vody žíznící.

Děkuji za ni.

Své tělo jsem už odložila,

duši svou odevzdávám k očistě...

Odpusťte, které jsem dnes trochu rozesmutněla. Život je přeci i o tom.