Kde jsem, že tu nejsem?

Na lavičce sedíce hovořím s tichem
jen tak; dívám se do oblak
a sčítám na nich vlnobití;
Jenom tak, pro sebe hledím do nebe
zatímco kolkolem prorůstá stín všechápavých větví.
Zdá se, že se potutelně usmívají
cosi si ševelíc s přelétavým hmyzem
pro mně dosud nesrozumitelnou řečí;
- Ještě nevím, že vrůstám mezi ně.
Nevinné hříčky májového podvečera!
Slunce se kutálí svou cestou do dáli;
tam co se probouzím je příchuť milostného šera
a mlčenlivé větve přitakávají mým odcházejícím snům.
Právě jsem pochopila o čem že je řeč. J