A tak sedíc v altánku mezi svými vonícími keři, s vůní trávy z louky a květin kolkolem, štěbetání ptactva jsem vstoupila do snu. Ráda se o něj podělím, obzvláště, když zítra dětičkám začíná veget, neboli vagace, po modernu prázdniny, čas naprosté nevázanosti: Jenom mě to začíná. Budou divočasy!
Zaříkávací
Tady je louka
za ní les
v blízké dáli zaštěkal pes
Kam jsi to, človíčku
kam žes to vlez?
Čas s bezčasím karty tu rozdává;
kdo spěchal brzy prohrává
kousek, pouhý díl svého života,
zbude z něj torzo jen,
příměstská flákota studených zákoutí,
zmatečných křiků.
Bez díků- nechci, nechte si.
Tady je louka, za ní les
a nedaleko utichl pes:
Jen sluneční kotouč dál valí se po obloze
zatímco bezčasí času nastlalo už lože...
Ptačí havěti, mám jí ráda:
Co je mi do tebe, ptačí havěti?
Vedeš si svojí;
znám jí zpaměti:
čiříš si kde máš žížal dost
na výsost spokojená ve svém konání;
či mi tu žaluješ švitořením co létání ti dá
než obstaráš svou domácnost hnízdečko velebíc?
Za chvilku mládež tvá bude mi típati co umí
víc a víc: Co je mi do tebe?
Smutno by bylo mi, nic než smutno
kdyby kolkolem to tvé štěbetání
od svítání do sšírání neodhánělo mi prázdné spaní
