Poém o lidské duši

I potkal Den ráno Duši

a zeptal se, kam jde, sama?

Kam vůbec vede její cesta?

Ven! Ven z města stvořeného z těla!

Taková zrádná továrna absolutna!

Den se svěří:

"Pojď se mnou, právě jsem obejmul svět

a jeho teplo rozproudilo srdce, až zazpívalo.

Co na tom, že prší na nebe.? To oblaka myjí oblohu!

Na cestu neber ani boty, tížily by myšlenky,

ty nohy ustrnulé v pohybu.

Jen pláštěm z citu přikryj nahé vědomí.

a pojď, ruku v ruce, dokud neskloní nás noc.

Pak umlčíme bolavé údy

tichou ukolébavkou z dlaní

složených v mír. "