prší....to pláče sníh, že končí jeho čas. Napověděly mu to sluneční paprsky, které trhaly závěje a dobývaly se na sněženky a ostatní květenu, aby probudily paní Vesnu.
Když totiž končil čas léta, bratr Vesny, bratříček podzim jí ustlal lože a zahrabal jí hluboko do listí.
Možná myslel na to, aby jí nebyla zima, možná proto, aby si neponičila svůj krásný , mlhovitý šat na něž tak rády usedají kapky rosy.
No, ale ještě tu kolem kraluje zimní královna, která nechce opustit svou síň zvanou krajina. Štědře rozhazuje okolím chumelení a znovu a znovu přikrývá všechno kolem svými ledovými oblázky setkané z vloček.
Má pravdu, přestože jsou ledové jsou krásné, tkané nejjemnějšími kapičkami.
Jenomže, už i ptáci ztrácejí trpělivost a hlasitě Vesnu vyvolávají.
Nezazdálo se i vám, že zimní královně ubývá sil a kolkolem pomalinku začíná prosvítat jaro??
Sláva. To už se královna jara probouzí!
