Dávala jsem si na jisté stránce jistý test. a to jestli budu vhodnou prezidentkou. NEBUDU.
Jsem na to moc hodná a přející. Nenávidím hádky, ubližování si, obcházení stárnoucích a bezmoc invalidů a šikanu v každém věku a války a hry na vojáky jako takové.
Mám naopak ráda volný prostor, přírodu jako takovou, lidi co si umí pomáhat i ty slabé a staré co už nemůžou; a ráda o tom všem píšu. Právě proto, abych ukázala, že je to hezčí, když si lidi pomáhají a jsou na sebe hodnější. Ono to nějak lépe vše funguje. I to zlé tvoří lepší dobro.
Také při psaní občas používám trochu ironie. Aby zlé nepůsobilo zle a dobré se nezdálo předobré.
Jenomže, a to je kámen úrazu. Občas se stane, že čtoucí se směje, kde vážně poukazuji na špatnost: NEPOCHOPIL.
A naopak: kde jsem veselá a beru si nadhled, hle týž čtenář zvážní: NEPOCHOPIL.
Jenomže, druhá verze zní: druhý byl osloven a zasmál se, či zamyslel jak to mám být.
A tak se ptám sama sebe.: tlachám do větru? A ozvěna odpovídá jako je to v té české písničce mého oblíbence Jarky Nohavici, byť trochu pozměněné:" Dokud sa čítá, ještě sa neumreloóó!"
A tak jdu zas brzy psát.
Třeba jak jsem poslouchala řeku.; to už jsem napsala, ale co takhle Poem o lidské duši?
Nu, kdo chcete čítať, zvu vás opet do svojej poezie. Pro ty čo nie, prijemné sny.
