Ahoj Juraj,
tak pisem ako som ti sľúbila :). Mám se celkem dobře, někdy je mi sice hůř a někdy líp, ale snažím se tak nejak proplouvat a na nic moc jiného teď kromě sebe nemyslet. Nejhorší ale je, že právě to mi dělá docela dost velký problém. Trápí mě že se trápí Martin, trápí mě že je ke mě sarkastický, i když vím že to tak možná ani nemyslí a má na to právo. Trápí mě že se po návratu Matúš ani neozval (ne proto, že bych s ním chtěla být), to už ne, ale mrzí mě to tak lidsky. Byl pro mě přesto všechno jeden z mých nejbližších a vědel o mě to, co málokdo jiný, stejně jako já o něm. To rozčarování že mu to teď vypadá, že mu to bylo všechno snad úplně jedno, je hrozné. Prostě jsem idiot a trápí mě nedořešené vztahy a normálně mě z toho už zase bolí u srdce, nekecám :). Dokonce se mi teď v noci stalo, že mě ta bolest u srdce vzbudila ... ach jo ... .
Ale co mám jako dělat? Martinovi jsem se už snad milionkrát omluvila, nasypala jsem si popel na hlavu a řekla, že to byla moje největší životní chyba, ale čas už nevrátím ... .
S Matúšom bych se nejradeji viděla a aspoň bysme si to vyříkali, aby nebylo mezi náma takové dusné ticho a prázdno. Po těch pěti letech je to fakt hrozné ... .
Jenže, já se mu přece ozývat už nemůžu (podle pravidel dnešní doby bych byla úplně za blbku) a potom, co bych mu asi tak řekla ...? Odpouštíme si? No nic, takže budu čekat až se někdy, někde, možná náhodou potkáme a já pak dostanu rovnou infarkt a on uteče :).
Juraj, já jsem z toho dnešního světa tak zmatená, že mám fakt občas pocit, že jsem se narodila asi úplně ve špatné době ... uff ...
m.
Maruška,
neviem, čo ti na to napísať. Vzťah Martin a ty - myslím že tomu už rozumieš: aj keby si s ním zostala a o Matúšovi by nevedel, skôr či neskôr by to tvoje vnútorné rozdelenie váš vzťah rozbilo.
Matúš - poznám ho len z tvojho rozprávania. Čím ďalej, tým viac začínam mať pocit, že patrí k tým dnešným "moderným" mužom, ktorí odmietajú byť skutočnými mužmi: vyhýbajú sa rozhodnutiam za ktoré by museli niesť zodpovednosť a už ani nedokážu naozaj milovať. Putujú od vagíny k vagíne v klamnej nádeji, že tak nájdu svoje šťastie ...
Ja to podľa mňa žiaľ diagnóza sveta, ktorý - ako som ti už viackrát spomenul - zmenil základnú paradigmu človeka z "byť to pre druhých" na "byť tu pre seba". Celú tragédiu navyše završuje tým, že sebectvo označil nálepkou "láska" a človek naletel.
Čo navyše výrazne prispieva k tomu, že človek sa i napriek túžbe po skutočnej láske dá oklamať jej sebeckými "náhradami" je podľa mňa - sex. Je tak silný, že ak začnú so sexom dvaja ľudia, ktorí sú si čo len trošku sympatickí, môžu byť presvedčení, že zažívajú skutočnú lásku! Aj vtedy, keď ich vzťah v skutočnosti stojí iba na sebectve.
Nevyhlo sa to ani tebe. Mám pocit, že ťa ničí práve ten rozpor: tvoja nenaplnená túžba po skutočnej láske, ktorú si sa síce pokúšala, či stále pokúšaš naplniť niečím, čo z môjho pohľadu láskou byť nemôže.
Vieš, si naozaj nádherná žena. A možno keby si trošku pribrala (aby sa stratila tvoja terajšia "vychrtlosť"), mám pocit, že by si mohla "mať" každého muža, na ktorého sa pozrieš! Viem si predstaviť, že za tebou chlapi šaleli a že o tom vieš! A že si s nimi vedela poriadne kývať, trápiť ich. A že to muselo byť pre teba opojné! A keď už si si niekoho pustila na telo, všetko sa to navyše mohlo umocniť naozaj nádherným sexom ...
Ale napokon vždy prišlo bolestné prázdno. Lebo tá úžasné láska (napr. s Matúšom) v skutočnosti asi láskou nikdy nebola. Dnes už to buď vieš, alebo aspoň tušíš. Nie, nie si idiot, ako o sebe píšeš. Z môjho pohľadu si len oklamaná a veľmi zranená žena. Úplne bezradná, s boľavým srdiečkom.
Liek na boľavé srdiečko však poznáš, len či ho dokážeš prijať? Má tri zložky. Pripomeniem ti ich. Tou prvou zložkou je totálne odpustenie! Musíš odpustiť ľuďom, ktorí ti ublížili a musíš odpustiť sebe! Tou druhou je vedomie, že nie si zbytočná, že si milovaná! A tou treťou je cieľ, ku ktorému svojim životom smeruješ.
Normálne by človeku malo stačiť vedomie, že je milovaný Bohom. No sme akí sme, takže často potrebujeme lásku zažiť prostredníctvom iných ľudí: rodičov, manželov, detí, chorých ktorým sa venujeme ... a ty si navyše neveriaca.
Hmm, je to zvláštne: to jediné, čo svet naozaj potrebuje, je láska a napriek tomu je na ňu tak chudobný. A pritom stačí málo: vyjsť zo seba pokúsiť sa ukázať mu tú svoju lásku. Chcel by som uzdraviť to tvoje ubolené srdiečko, ale to nie je v mojej moci. Tak ti aspoň píšem tento mail.
j.
Juraj,
ďakujem. To je jeden z nejhezčích emailů, co jsi mi napsal. A ne proto, že mi píšeš, jak jsem krásná žena (i když mě to samozřejmě těší :). Ale všechno, co jsi napsal, je pravda a já to cítím a vnímám přesně tak, jako ty.
Asi mě to bude ještě chvíli bolet, ale i tak se nehodlám teď věnovat nejakému bezcílnému putování od jednoho těla k druhému, protože je to nakonec přesně tak, jak jsi napsal. Přijde jen velká prázdnota.
A s tím odpuštěním máš taky pravdu, já to taky cítím. Napsala jsem dnes Matúšovi krátky email, že bysme se mohli někdy vidět na kafe, protože se mi po tom všem nechce dělat že neexistuje (i když by mi to všechny chytré příručky určitě poradili) a že mu nechci nic vyčítat a opravdu mu přeju, aby byl šťastný.
Hmm ... možná to byla ode mne hloupost, ale já to tak cítím. Už ho nechci, ale nechci ani teď dělat, že to byl všechno jen omyl, když už jsme si navzájem životy ovlivnili tak, že na sebe stejně asi hned tak nezapomeneme. Udělala jsem to kvůli sobě, chci mít "čistý stůl" a vím, že bych se tím jen stejne trápila. Nechci se dočkat nejaké trapné situace, až se někde potkáme a budeme dělat, že se nevidíme ... 18 už mi vážně není :)). No a pak budu mít snad konečně klid na duši.
Vím, udělala jsem chybu a slepě uvěřila něčemu, čemu jsem zkrátka věřit chtěla, ale co nemělo s realitou vůbec nic společného. Nechci teď ale před tím utíkat a dělat, že se nikdy nic nestalo. Hmm ... tak uvidíme ... .
Jo a už jsem trochu přibrala, teda myslím :), tak snad mě ještě bude časem někdo chtít :)) Hezký večer.
m.
Ten text pôvodných emailov som nakoniec ani veľmi neupraval. Vlastne som iba zmenil mená - teda okrem svojho.
