Je úplne iná, ako čokoľvek, čo som doteraz o Antarktíde čítal. Nie je to ani cestopis, ani dobrodružný román, ani osobný denník, ani odborná prírodovedecká publikácia, aj keď je v nej tak trochu z toho všetkého.
"Antarktida je opravdu poslední země. Jet dál už na této planetě nejde. Poslední země, která je ještě mnohem mocnejší, než člověk ... poslední země, kde ještě člověk nevystřelil na člověka. Poslední země, kde se ani zvířata, ani ptáci ještě člověka nebojí."
Štvorcový formát, 170 strán, fotografie, mapky, geologická história Antarktídy, odkazy dávnych polárnych bádateľov, mikropríbehy tých súčasných.
"Lachtani při nechtěném vyrušení téměř vždy útočí. Za řekněme laboratorních podmínek není těžké jim prchnout; pokud se ovšem polárník nachází na kluzkých kamenech, na zádech má těžkou krosnu a v každé ruce balansuje ešus s vodou, šance jsou přibližně vyrovnány. Zlomyselní okolní polárníci pak povzbuzují zhruba stejně oba aktéry a místo pomoci se chápou fotopřístrojú."
Popisy fauny, flóry, miestopis, ekologické aktivity, ponorková nemoc, porovnávanie života tu "hore" v Európe, a tam "dole".
"V Evropě jsme neustále nejak zabavováni. Na ulici jezdí auta, zvoní telefony, rámusí tramvaje, potkávají nás známí, pohledy zachytávají všudypřítomné reklamy na billboardech nebo v poštovních schránkách, a pokud někde vyšetříme chvíli času skutečně volného, sofistikovaný zábavný průmysl nám ihned podstrčí nějakou křížovku, hudbu z přehrávače ... na Antarktidě tohle všechno odpadne, a zůstane jen velké ticho."
Ľudia - polárnici, ktorí žijú na jednotlivých staniciach, polárna stanica Eco-Nelson, na ktorej žil autor počas dvoch expedícií dlhé mesiace, jej zakladateľ Jaroslav Pavlíček.
"Jaroslavovo heslo je kdo chce jít, jde. Na první pohled se může zdát neproblematické a nijak surové. V terénu však získává zcela jiný rozměr. Polárník, který leží zmožen chladem a únavou u cesty a právě umírá vyčerpáním, již tedy zřejmě dále jít nechce ... jak prosté: kdo chce jít, jde."
Z každej stránky doslova sála autorova fascinácia týmto bielym kontinentom a kniha ako celok je čosi ako jeho osobné vyznanie.
"V Antarktidě si člověk uvědomí, řečeno s mírnou nadsázkou, že ateismus je luxus levicových intelektuálů na západě, že je o něm možno učeně diskutovat v literární kavárně u kávy, ale to je tak vše. Bůh všechno prostupuje, skály, vzduch, ledovce, zvířata a ptáky. Díky němu ptáci létají. Díky němu se pohybuji i já. Jen z Boží lásky člověk může dělat cokoli, jen díky Bohu má člověk sílu i ke hříchu."
Marek Orko Vácha študoval molekulárnu biológiu a genetiku, venuje sa evolučnej biológii a je zároveň i katolíckym kňazom. Antarktída je v poradí jeho štvrtou publikáciou.Miloval som rozprávanie o polárnych bádateľoch, o dobyvateľoch nedobytných končiarov, o dávnych moreplavcoch ...
Marekova útla knižka sa im nevyrovná vybrúsenosťou literárneho štýlu, či napätím, je však bohatšia o nový rozmer. Sám pre seba som si ho pomenoval (intuitívne, neschopný svoje pomenovanie odôvodniť) tromi slovami: mystika nevšednej všednosti . Vďaka, Marek ...
