Co má společného Panna Maria s Efesem? V Bibli o tom žádná zmínka není. Snad jen... U Ježíšova kříže stála i jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdaléna. Když Ježíš uviděl matku a učedníka, kterého miloval, jak tam stojí, řekl své matce: „Ženo, hle, tvůj syn.“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka.“ A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě....
Odborně a hlavně věrohodně vše vysvětlí jen církevní znalci. To já v žádném případě nejsem a tak jsem požádal o pomoc strejdu Gůgla. A protože na internetu je všechno, nebo alespoň skoro všechno, můžeme pokračovat. Za správnost ovšem neručím.
Ten učedník měl být apoštol Jan. Legendy vypráví, že se odstěhoval do Efesu. Panna Maria tam po 11 letech roku 48 n.l. zemřela. Jan se dožil vysokého věku, jako jediný z apoštolů měl smrt přirozenou, nikoli mučednickou. Stalo se to na ostrově Patmos, kde byl ve vyhnanství.
Další dějství je spojené s německou augustiniánskou řeholnicí Annou Kateřinou Emmerichovou (1774 – 1824). Tato římskokatolická vizionářka a stigmatička byla blahořečena papežem Janem Pavlem II. Když jí bylo 28 let, vstoupila do kláštera Agnetenberg v Dülmenu. Klášter byl v roce 1811 zrušen a Emmerichová dožila upoutána na lůžko. Projevila se u ní stigmata (jejich pravost potvrdila biskupská komise) a stala se nezávislou na jídle. Vize, které měla, zaznamenal a snad i upravil Clemens Brentano. Její vize vedly k nálezu domu u Efezu, ve kterém měla žít Panna Maria. Dům navštívil papež Lev XIII, papež Pius XII se zasadil o prohlášení domu za posvátné místo, to potvrdil i papež Jan XXIII. Místo navštívili i papežové Pavel VI, Jan Pavel II a Benedikt XVI. Dům byl vyhlášen Vatikánem za oficiální poutní místo v roce 1951.
A tak tedy jediná nepochybná věc je socha Panny Marie, kterou najdeme přímo nad Efesem. Stojí v bývalém lomu na stavební kámen u silnice. Jak je v Turecku zvykem, je socha obrovská a nepřehlédnutelná. Ale tak nějak divně osamělá, jako by sem nepatřila. Možná je to ale jen můj dojem umocněný trvalým deštěm. Prostě na velkém podstavci velká pozlacená socha. Lidé k ní přijdou, vyfotí se a odchází. Za sochou je jen částečně zarostlá stěna bývalého lomu. Vpravo od sochy je stěna nápadně rovná, dokonce lesklá. Těžba tady odkryla tektonickou plochu, místo, kde se posouvaly bloky hornin. Při posouvání byla plocha vyhlazena, v tomto případě dokonce krásně vyleštěna. Jsou na ní jen jemné rýhy, které ukazují směr posunu. Při podrobnější prohlídce jsou nápadné průřezy jednotlivých kamenů. Tlak je rozlámal a posun vyleštil i s jejich okolím. Takové ohlazené plochy mají i svůj název – tektonické zrcadlo. Při podrobnějším pohledu můžeme podle drobných rýh určit i směr pohybu horninových bloků. Ještě lépe je si skálu pohladit. Ve směru pohybu je nejméně drsná.
Pobřeží Turecka je stále oblast značného tektonického neklidu. Důkazem jsou častá zemětřesení, ale i tvar a změny pobřeží. Některá města se potopila do moře, u jiných naopak moře ustoupilo a města přišla o své přístavy. I ve starověkém Efezu je dnes přístav daleko od moře.
Sochu opravdu nikdo nepřehlédne
Zadumaná tvář sochy. Patří sem, nebo jde o jen o fikci?
Vpravo od sochy je plocha zrcadla téměř nepoškozená
Síly, které zde působily, musely být ohromné
Lesk je zvýrazněn deštěm
Rostliny se uchytí jen na poškozených částech plochy
Detail tektonického zrcadla
Rozlomené a posunem vyleštěné kameny v ploše zrcadla
Kameny byly doslova vmáčknuty do horniny a pak tlakem a pohybem leštěny
Detail vyleštěné plochy
Rýhování ukazuje směr pohybu
