Je oázu v poušti pro ztraceného dobrodruha.
Ukrývá poklad v místě kde končí tvá duha.
V očích dítěte v Africe je poslední chutnou večeří,
pro ztracenou duši spásou, když v Boha už nevěří.
Je sadrou v místě, kde zlomila ti napůl srdce.
Bliká v ohni, když nad pomníkem zapaluješ svíce.
Je plamenem v srdci zamilovaného muže
a impulzem pro rozkvět nejkrásnější růže.
Stojí na počátku i konci eonů vesmírů i času.
Kdybys mohl na ní hledět, oslepneš od úžasu.
Ona - je sílou mocnější než stotisíc atomovek.
Radost z ní pocítím, když chci být lepší člověk.
Je momentem, když přestanou lítat střely z kanonů
a Dylana potěší, že nemá vůni napalmu, nýbrž záhonů.
Směju se, když vzpomínám, že jsem v ní nevěřil.
A teď; její přítomnost za nic bych neměnil.
V poslední letní den usměju se, utřu slzu z líce;
na čele pohladí mně poslední záblesk jejího slunce.
A vykročím vstříc jejímu objetí - je měkké a hřejivé.
Po měsících bolestí, stresů a žalu odlehne mi nesmírně.
