Jaro čarem své zeleně i prvních paprsků láká,
A dává náděj smutné duši, když slyší štěbot ptáka.
Léto tlustou dávku ovocí, vína i lásky nás opíjí,
Když energií hřejivou to naše srdce nabíjí.
Zima, ta z ledového království vykouzlí krásu,
Dětské oči při pohledu na vločku svítí od úžasu.
No podzim, podzim tu si dnes cení málokdo,
Každý raději jenom před ní zabuchne okno.
Když svýma rukama mrazivý vítr rozsévá,
a pláč z jejích očí v chladné ráno bahnem stéká.
Já však na podzim vidím toho mnohem víc.
Vidím klid, teplý plamen vzpomínek a svíc.
Vidím všechny barvy duhy v listech malebných,
Vidím melancholii, za sebou cítím Její dech.
I když podzim smutek věčně stelesňuje,
Je to žal nádherný, co po její vlnách pluje.
Je to poslední slza, která po Tvém líci pomalu stéká,
Je to báseň, která vlní se jak živá řeka.
Podzim, to je láska která umírá měsíce,
A člověk, až když lásku nemá, váží si jí nejvíce.
