Je ticho. Sedím v tomto malém pokojíku zcela sám. Popíjím vaječný likér a sem tam si hodím do úst kousky mandlí. Je ticho. Mám rád ticho. Ticho promlouvá, někdy i křičí... Zapaluji bílou svíčku a pozoruji blikotající se žlutý plamínek... vše plyne svým vlastním tempem. Tolik bych vám toho chtěl říct, ale cítím, že jakákoliv slova jsou zbytečná. Vždyť to, co prožívám já, prožíváte i vy, v tolika možných proměnách. A tak si jen tak popíjím ten vaječný likér a nemyslím na nic. Nechci myslet, chci jenom být a plynout... jako řeka... řeka plyne a tak naplňuje svůj osud. Má cesta pokračuje. Bez počátku a bez konce je má cesta. Plyne jako ta řeka... do tichého zapomnění. Poslouchám hudbu... i hudba plyne, jako všechno ostatní... To jen tomu, kdo není v souladu se svým srdcem to všechno připadá jako divoký pohyb... všude vidí zběsilé tempo... nechal se strhnout klamem. Cítí se být spoutaný, chycený sám sebou, do vlastních sítí své lži. I já jsem býval takový až do chvíle, než jsem začal plynout, až do chvíle než jsem se dostal do kontaktu s mým vlastním tichem... od té doby už jsem nikdy nebyl spoutaný, spoznal jsem, že má pouta ve skutečnosti nikdy neexistovala. V tu chvíli jsem se musel smát... život je zvláštní, život je hra a já si rád hraju na jeho jevišti... bavím se... i když slzy stékají. Hudba plyne... vaječného koňaku ubývá... je mi tak dobře, ale i kdyby mi bylo zle; pořád bych se bavil, právě proto, že život je hra... Není kam spěchat... nechte to, ať to všechno plyne svým vlastním tempem... No a to je asi to, co jsem Vám chtěl říct.
