Nechte mne hovořit o lásce... o té skutečné a jediné lásce- o lásce ducha. Světská láska mě už dávno nezajímá, protože na rozdíl od duchovní lásky, světská láska je příliš omezená; nechte mne zpívat o lásce ducha, neboť je to právě tato láska, která mi dává křídla a která mi věčně žehná. Co bych byl bez lásky? Živá vyhasnutá mrtvola, přízrak tak temný a hrůzný, že při pohledu na něj by i smrt zahynula. Už jako malé dítě jsem se modlil, aby mě Bůh naučil milovat láskou, o nic jiného jsem ho neprosil a Bůh mě učí milovat; sleduji otisk jeho šlépějích v aleji svého srdce. Následuji je s pokorou a odevzdáním, bez strachu z budoucnosti, protože On je cesta a je i cíl cesty. Milující a Milovaný splývají v Jedno. Nedá mi nespomenout Lásku zjevenou jedním z největších duchovních velikánů, božského přítele, Ježíše Krista. Český mystik a učitel František Drtikol, říká, že událostmi na Golgotě se Bůh stal člověkem v Ježíši Kristu, čím byla vytvořena pospolitost mezi člověkem a Bohem i mezi lidmi navzájem. F. Drtikol říká: „Ve chvíli vzkříšení Ježíše Krista, kdy vystupoval na nebesa, se božské síly jeho srdce jakoby rozletěly v miliony jisker, které oplodnily, každé lidské já a vštípily mu tím možnost návratu do duchovních světů.“ Po takové lásce toužím; po lásce, která dává sama sebe na oltář sebeobětování. Miluji Lásku láskou zrozenou v jediném okamžiku. O lásce se dá mnoho psát, ale já už o ní nechci psát. Chci být láskou, celičkým Bytím, celou duší svou, i myslí svou... Jen milovat...to stačí, nic jiného není třeba.
