Lidé mají strach něco změnit. Mají rádi zaužívané věci. Každá změna znamená strátu něčeho. Chce-li člověk něco změnit, musí se něčeho vzdát. I já jsem se musel něčeho vzdát. Vzdal jsem se sebelítosti.
Čas od času se člověk ocitne na jakési životní křižovatce a začne se ptát sám sebe, jaký má jeho život smysl. Také já jsem se začal ptát sám sebe, jaký smysl mají ty stále stejné obrázky z okna, mé každodenní chození z práce do práce, za kterou dostávám jen tolik, aby mi to vystačilo sotva do další výplaty. Nevidím v tom žádný smysl a přesto to dělám den co den, abych mohl platit státu nemalé daně. Lidé, kteří odvádějí nejtěžší práci, dostávají nejmenší výplatu. Tak to prostě je. Duševní práce je ceněna daleko více než práce fyzická. Bylo to vždy a je to i teď.
V mém životě se i přesto něco stalo. Uvědomil jsem si vlastní hodnotu, svou vlastní jedinečnost, schopnost neustálého zdokonalování a růstu. Nikdy si nesmíte myslet, že jste slabý a bezvýznamní chudáci, kteří jsou závislý na svých zaměstnavatelích. Když si Vás zaměstnavatel neváží a platí vám málo, jednoduše od něho odejděte. Musíte si vážit samých sebe. Jenže jak málo z nás to udělá? Mnozí z nás máme strach udělat tak radikální rozhodnutí. Vždyť přeci máme tu svoji jistotu pravidelného příjmu, i když malého. Hledáme tolik možných výmluv, proč to neudělat. Máme rodinu, máme už mnoho let a i tak by mně už nikde nezaměstnali apod. A zaměstnavatel, na kterého dřete a který se rozváží v luxusních autech se vám směje do „ksichtu“.
Já již nejsem slabý, našel jsem svou vlastní jedinečnost a pochopil jsem, že si musím vážit sám sebe. Pochopil jsem, že naše hodnota se neodvíjí od toho, co chtějí druzí; ale od toho, co chceme my sami.
