Je noc a já pozoruji myšlenky, které přicházejí a zase odcházejí. Dotýkám se jich a oni se dotýkají mne. Spolu padáme do hlubin sladkého zapomnění. Padáme jako hvězdy, které se rozhodly zemřít v ohni svého zápalného letu, které se nebály přijmout svou bolest za cenu znovuzrození. Padáme do svých snů, rodíme se v našich objetích a dotyků, které jsme si darovali. Láska nám říká – nic se nemůže ztratit, pokud to nepřestaneš milovat, bolest nám říká – jsem požehnáním, ve kterém vzkvétáš... Je tma a já pluji oblohou a nebojím se snít, protože nikdy jsem nepřestal mít rád své sny, svá barevná zákoutí, ve kterých se ztrácím před tužbami, které mě svazují svou klamlivou skutečností. Nechávám se unášet vlněním srdce, vychutnávám si to a létám, kolébám se, zvolna; jako jemné nadýchnuté pírko se nechávám unášet vánkem něhy, která se mi točí v srdci, v duši, v nitru mého Bytí. Cítím, jak vzkvétám a rodím se do krásy něčeho, co rezonuje v mém mlčení. Jako korálky rozsypané po obloze se kutálím spolu s hvězdami, které se rozhodly spálit svůj třpyt pro naše splněná přání. Jejich sebeobětování mě nikdy nepřestane dojímat, jejich láska mě vždy bude objímat, hladit a milovat. Pokaždé začnu zářit.
