Jmenovala se Júlie. Krásná dívka s jemnou pletí. Ušlechtilé tvary její tváře vypovídaly o dobrém srdci a moudré mysli. Júlie měla všechno, co by si mladá dívka jen mohla přát, kromě jednoho. Neměla zdravé oči. Júlie byla slepá. Naštěstí měla vedle sebe Martina. Mladého člověka, který ji chápal, ve všem pomáhal a miloval ji. Dalo by se říct, že pro ni obětoval kus svého srdce. Jednou večer, když se vrátili z procházky a on ji bezpečně dovedl až k jejímu domu, tak jako už tisíckrát před tím, se jí Martin zeptal, jestli by si ho nevzala za muže, jestli by se za něho neprovdala. Júlie, zaskočená jeho návrhem, mu odpověděla, že si ho velmi ráda vezme, ale až tehdy, až zase bude vidět. Rozloučili se a Martin odešel. Všechno pokračovalo tak jako doposud. Život plynul, dalo by se říct, jednotvárně. Až jednoho dne Júlii, která byla zaevidovaná v transplantačním programu, zavolal její ošetřující lékař , že má pro ni nové oči. Operace proběhla dobře a zbývaly ještě tři dny, kdy měla Júlie zase vidět. Těšila se na to, že uvidí Martina a Martin se těšil na to, že si ji bude moct vzít za ženu. Když ten den nadešel a lékař jí měl dát dolů obvazy, Martin stál při ní a pomáhal ji, ostatně jako vždycky. S posledním odstraněným kouskem obvazu, Júlie opatrně otevřela oči. Nejdříve viděla všechno rozmazaně a postupně se z té mlhy vynořila krásná Martinova tvář. Konečně poprvé ve svém životě mohla spatřit toho, který se o ni celý její život nezištně staral a pomáhal ji. Její radost však rychle vyprchala, neboť si uvědomila, že Martin je také slepý. Martin se jí plný radosti zeptal, kdy si ho vezme za muže. Júlie si vzpomněla na svá slova, která mu řekla, ještě tehdy, když byla slepá: "Až budu zase vidět, tak si tě vezmu za muže." Neodpověděla mu hned a Martin na ni nenaléhal. Život zase plynul a Júlie začala uvažovat, jaký těžký život by měla se slepcem. Vždyť přece věděla jaké to bylo, když byla ona slepá. Najednou se jí už nezdál život s Martinem po svém boku perspektivní a tak mu jednou řekla, že si ho za muže nevezme, ale že ho má moc ráda a mohou zůstat velmi dobrými přáteli. Martin na to vůbec nic neřekl, jen mu po tvářích tekly slzy. Toho večera od ní odešel a už se nikdy nevrátil. Jen asi týden po tom, co Martin odešel, přišel Júlii dopis. Otevřela ho a četla:
Milá Júlie,
je mi velmi líto, že považuješ náš budoucí vztah za neperspektivní. Odcházím, abych Ti nebyl na přítěž. Přeji Ti, aby jsi byla šťastná a aby jsi našla vše, co chceš a co hledáš. Já Tě nikdy nepřestanu milovat. Vždy Tě budu chránit ve svém srdci. Měj se moc hezky a starej se o mé oči.
S láskou Martin
Júlie dočetla jeho dopis a najednou ji z očí vytryskly slzy. Najednou ve svém srdci pocítila tak strašnou bolest, že se to ani slovy nedá vypovědět. Júlie si uvědomila, že to byl Martin, kdo ji daroval své vlastní oči, aby mohla vidět a mohla si ho vzít za muže. Snažila se Martina najít, ale už ho nikdy nespatřila.
