Zapálil jsem bílou svíčku, aby hořela. Rád se dívám, jak hoří ty malé zlatisté plamínky a ozařují temnotu noci. Temnota mne děsí. Miluji světlo, rád se koupu v jeho paprscích. Zapálil jsem svíčku a dívám se jak pláče voskové slzy. Nevím proč pláče. Možná cítí, že s každým zachvěním svého neposedně blikotajícího plamínku umírá. Možná se bojí toho co přijde a co nezná. Vždyť ztratit se do nicoty není jednoduchá věc. A s každou voskovou slzičkou se naplňuje její osud. A ona to ví a nemůže proti tomu nic dělat. A já se na ni dívám a chtěl bych ji pomoct a tak se jí ptám, co pro ni mohu udělat a ona se na mě usměje i přes své voskové slzičky takovým tajemným úsměvem a šeptá mi: „Stačí, že jsi tu se mnou a díváš se na mne. Tvůj pohled mě snoubí s Tvým srdcem. Já možná odejdu do prázdnoty, ale nepřestanu zářit ve Tvém milém srdíčku. Ty jsi můj osud; naplň mým světélkem tento svět a opět mě najdi ve věčnosti.“ Takto ke mně hovořila malá bílá svíčka s voskovými slzičkami a já byl dojat její upřímností a čistotou její skutečnosti. Byla stále menší a menší a ztrácela se a já jsem věděl, že mi bude velmi chybět a také jsem ji to řekl; ale ona povídá, abych nebyl smutný. Řekla, že bude v každé další svíčce, kterou zapálím. Ale já se s ní stále nechtěl rozloučit a napadlo mě, že bych ji mohl sfouknout. Ona však prohlásila: „Jaký by to mělo smysl? Možná oběť, kterou podstupuji je mým naplněním. Dávám světlo a sama umírám, proto mě nech odejít a nezapoměň na mé voskové slzy, kterými jsem tě obdarovala.“ Tehdy jsem pochopil a nechal jsem ji odejít. A ona odešla, tak jako to dokáže pouze malá bílá svíčka s voskovými slzičkami. Svíčka dohořela a já se na okamžik ocitl ve tmě. Potom jsem ji spatřil. Zářila v mém srdci a já se začal usmívat...
