Byl krásný sluneční den. Podíval jsem se na hodinky. V devět hodin jsem měl už být v nemocnici. V rámci studia jsem měl spatřit, jak se provádí interupce, která se provádí různými metodami. Dle toho, jak je dítě staré. Interupce, se kterou jsem se měl seznámit já, se vykonává metodou odsátí děložního obsahu. Ještě večer před touto návštěvou jsem přemýšlel o ženách, které podstoupí interupci, jak se asi cítí a co se asi stalo v jejich životě, když se chtějí dopustit vraždy. Ano vraždy, protože podle mě to nic jiného ani není. A vy, kteří tvrdíte opak, tak pro Vás cituji tato slova, která se týkají doby, kdy je dítě již starší jako dvanáct týdnů. Cituji: „V době, kdy se potrat provádí, je nenarozené dítě již moc velké na to, aby prošlo děložním hrdlem. Do dělohy se vsunou kleště, chytne se noha nebo jiná část těla a kroutivými pohyby trhají části těla dítěte. Páteř musí být přelomena a lebka rozdrcena, aby mohly být z dělohy odstraněny.“ ( Zdroj citace: http://interupce.a4.cz/ ) Kdysi jsem viděl jeden film, který se jmenoval Němý výkřik, jenž ukazoval tuto metodu pomocí ultrazvuku, kde bylo vidět, jak dítě uniká před kleštěmi a když ho kleště zachytí a začnou ho trhat na kusy, je vidět na monitoru zcela zřetelně, jak děťátko křičí bolestí a jak se svíjí v křečích. Ale víte co? Podívejte se na ten film sami. Má 29 minut, ale zanechá ve vás nesmazatelnou stopu. To mi teda věřte.
http://www.tv-mis.cz/titul.php?id=74
Tak co říkáte? Je to silná káva, však? No, ale vraťme se nyní k mé vzpomínce. Přišel jsem do nemocnice a už na chodbě jsem spatřil několik mladých děvčat. Bylo mi jich líto. Vypadaly tak beznadějně opuštěné. Prázdný a nepřítomný výraz jejich tváře ukazoval na to, že se už smířily se strašným osudem, který připravily svému dítěti. Nic jim nevyčítám, neodsuzuji je. Neznám jejich bolest. Nevím co prožily. Možná je někdo znásilnil a oni se cítí zneuctěné a špinavé. V žádném případě nemám morální právo je soudit. Je mi jich však strašně líto. Cítím, jak se mi svírá srdce. Ještě netuším, co mě čeká. Zaklepu a vcházím do dveří. Vítá mě jakási neznámá sestřička. Chci ji nahlas pozdravit, ale posunkem mi naznačí, že mám být ticho. Źena podstupující interupci je ve vedlejší místnosti s doktorem. Čekám a mám smíšené pocity. Jsem nervózní a mám strach z toho, co asi uvidím. Dveře druhé místnosti se otevírají a sestřička mi podává bílý plášť. Kráčím do místnosti, kde leží mladá žena – děvče, které je pod narkózou. Vidím doktora jak si bere odsávačku a vidím také dvě velké skleněné flašky. Nemohu od nich odtrhnout svůj zrak. Ani moc nevnímám, co mi říká doktor. Stále se dívám na ty dvě velké flašky a přemýšlím na co asi jsou, když náhle zaslechnu jakési nepříjemné zasyčení a ve flaškách nastává exploze krve. Z ničeho nic jsou flašky najednou plné krve. Uvědomuji si, co se stalo. Právě umřel malý človíček, který mohl být právníkem nebo vědcem nebo čímkoliv jiným. Namísto toho je však mrtvý, protože mu někdo odebral právo na život. Je mi všeho líto. Té mladé dívky, doktora, který je po zákroku tichý a evidentně smutný. Svlékám bílý plášť a odcházím. Venku je stále krásně, ale mě je do pláče.
