Myslím, že nežiji dobře. Pouze sním a sním... Používám květnatá slova o tom, co pouze cítím, ale co nežiji. Cožpak život není skutečná meditace? Žít život, žít život správně je těžké pro lidskou bytost. Nechci pouze snít a potom zjistit na konci mé pozemské pouti, že jsem promarnil život. Vždyť co může být horšího než promarněný život? Vím, že čas je rychlý, je rychlejší než my a věřte, že nás jednoho dne dožene a dotkne se nás způsobem naprosto jedinečným. Stane se zrcadlem našich vlastních skutků, našeho každodenního jednání, našich radostí a bolestí, naší lhostejnosti či sebeobětování, stane se námi; proto je namístě mít strach před naším vlastním peklem, které si můžeme vytvořit a které nás může spoutat. Mám strach jenom snít a nežít život. Milovaná Láska prozařuje temnotu, ve které jsem se ztratil. Vždy jsem inklinoval k ženskému aspektu Boha, který se mi zdál soucitnější a něžnější než aspekt Boha – Otce. Avšak Boha si nechci představovat, chci být Bohem... Dýchat Boha a vydechovat Boha v každičkém okamžiku Bytí. Miluji Lásku, která má podobu a je bez podoby; miluji krásu, která bolí... Miluji krásu v oněch jemných sentencích života; v oněch nepostřehnutelných částečkách Božího stvoření... v oněch jednotlivých Božích úlomcích...Ale to jsou zase jen slova...a Láska? Kde je Láska, jakým činem je vyjádřena Láska? Nikdy se nevzdám naděje dojít až tam, kde vše voní vůní jasmínů; kde není bolesti a utrpení; kde hvězdy jsou jasnější a rosa třpytivější, kde i měsíc se zdá býti bělejším a nebe nekonečným...
