Nevím nic o člověku. I když sám jsem člověk. Když kráčím ulicemi, pozoruji lidi, jak někam neustále spěchají... snad do nenávratna; často mě míjejí bez toho, aby si mě vůbec všimli. Jsem pro nich cizincem. Cizincem, který je zvědavě pozoruje tváříc se, že se dívá na hvězdy. Vidím tamtu do červena oblečenou mladou slečnu, snad paní. I rty má červené jako svůj oděv, na hlavě klobouček, pod kterým schovává svůj smutek. Je tak mladá a její ruce jsou přesto tak popraskané a staré, trochu roztřesené, snad zimou. Na krku má vytetovaného hada a jméno svého milence, jehož lásku zabila ve své vlastní duši. Její tváře jsou bledé a světlo z nich se kamsi vytratilo. Po tváři ji stéká drobná slza. Tak drobná, že bych si ji ani nevšiml, kdyby se nezaleskla ve světle pouliční lampy. Její kroky jsou jaksi rozhádané. Přibližují se ke mně. Dívám se na ni a snažím se v ní číst, ale ona mě míjí bez toho, abych se jí dotkl svým chvěním. Ztrácí se, naslouchám jejím vzdalujícím se krokům. Neotáčím se za ní, nechám tmu, aby ji pohltila. Jdu dál a přemýšlím o člověku, o kterém nic nevím.
