Zázraky se dějí každý den. Cožpak není zázrakem, když člověk začne cítit lásku ve svém srdci? Cožpak není zázrakem obyčejný lidský dotek? Cožpak není zázrakem každodenní svítání? Zázraky existují a to že je nevidíme ještě neznamená, že neexistují. Naše srdce osleplo v důsledku našeho egocentrismu a není schopné spatřit jemné vlnění lásky. Jsou však lidská srdce, která si uchovala v sobě schopnost pravého vidění. Ony nejenže věří, že existují zázraky, nýbrž vědí, že zázraky jsou něčím naprosto skutečným. Co jsou to tedy zázraky? Zázrak můžeme definovat jako něco, co není vysvětlitelné lidskými schopnostmi, ale co přesahuje naše běžné myšlení. Je to něco co je nadsmyslového charakteru; něco co se vymyká běžnému způsobu vnímání. Aspoň tak to vidím já. A proč jsem se rozhodl psát o zázracích? Je to právě proto, protože lidé už ztrácejí schopnost zázraky vidět a vnímat, i když jsou vždy a všudypřítomné. Lidé ztrácejí jemnost vnímat jednotlivé odstíny života. Je to, jakoby bílá růže zapomněla vzkvétat a když růže zapomene, že jejím posláním je vzkvétání, zapomene i na svou schopnost vonět a když zapomene dokonce i na své vlastní srdce, tak umírá. A to je celá tragédie života. Zapomenout na své poslání vidět krásu tam, kde ji druzí nevidí. Kdo přestal vnímat a vidět krásu v jednotlivých Božích úlomcích Věčnosti, je v podstatě už odsouzeným sám sebou, svým nesprávným viděním. A při tom skutečně stačí tak málo, otevřít svá srdce a nebát se vzlétnout do výšin na křídlech Božské lásky. Mnozí z nás se však obává výšin, které nepozná. Až příliš si zvykli na omezenost lidských těl, zapomněli, že mají také svou duši, která je nesmrtelná a věčná. Zapomněli na svou vlastní velikost a Jedinečnost. Zapomněli na to, že jsou Božími dětmi a že jim patří nejvzácnější diadém, diadém Lásky. Už teď mohou být spaseni, rozhodnou-li se být spaseni. Opravdu stačí tak málo – rozhodnout se pro lásku. Když se tak stane, budeme svědkami mnohých zázraků.
