Vlastně ne. My lidé jsme v nich dokonalí. Zvířata je sice také dokáží náležitě předvést, ale na nás nemají. Na této planetě jsme v nich zkrátka nedostižní…
Nikdo se již nikdy nedozví, kdy jsme tyto vlastnosti použili poprvé a co k tomu vedlo. Možná byl spouštěčem lepší kus kořisti nebo hezký oblázek. Mohlo to být klidně i ptačí pero ležící na zemi nebo lepší šikovnost soka v tlupě. Ať to bylo cokoliv, táhnou se s námi dodnes a bez větších problémů překonávají hranice i jazykovou bariéru. Vyvinuli se do nesčetných podob a rozmnožili se takovým způsobem, že kdyby byly hmotné, nebylo by tu k hnutí. Vždyť si to jen představte. Sedm miliard lidí a vedle nich ještě navíc hmotná závist a nenávist o velikosti a objemu jejich nositele. To opravdu není příjemná představa.
V té naší malé české kotlině jsme obě vlastnosti vybrousili do dokonalosti. Závidíme sousedům, závidíme cizím, děti, které kopírují chování svých rodičů, závidí svým vrstevníkům. Závidíme dokonce i peníze a věci, které dostala rodina, jejíž dům shořel, malý syn zemřel a otec rodiny skončil těžce popálený. A co se stane, když se zpočátku nenápadná závist začne drát na povrch? Přidá se k ní nenávist a najednou píšeme komentáře vyzývající k zabíjení, vyhánění, urážíme lidi, které jsme nikdy předtím (a ani potom) nepotkali, které neznáme, o kterých vůbec nic nevíme. Nebo aspoň rozjedeme šeptandu o tom, že někdo vydělává na akci ve svém městě, protože aby to dělal bez očekávaného zisku už kdoví kolik let je přece naprostá blbost, a my to prostě víme. Důvod k takovému chování nemáme žádný, jenže jakmile se ty dvě potvory spojí dohromady, spustí řetězovou reakci, kterou je tím těžší zastavit, čím déle je v běhu. A čím déle je v běhu, tím déle se napravují způsobené škody. Ani ne tak na majetku, pokud tedy někomu opravdu nepřeskočí a nepřejde od slov k činům, jako na duši. A i když taková škoda není na první pohled patrná, je o to bolestnější a náprava bývá často nemožná.
Dnes je 25. únor a dá se říct, že je to už sedmdesát let, kdy se závist a nenávist staly standardem, bez kterého mnoho lidí nemohlo existovat, a přetrvávají s námi dodnes v míře větší, než by bylo potřebné. Ty dvě potvory se nám nikdy nepodaří zcela eliminovat a potlačit. Zvlášť dnes, kdy naši vrcholní političtí představitelé díky těmto vlastnostem jsou tam, kde jsou. Naším vlastním přístupem je však můžeme aspoň trochu odsunout do pozadí a dát jim najevo, že se bez nich obejdeme. Že závist a nenávist nechceme. Bude to trvat dlouho a uspět se dá jen tehdy, pokud se k nim obrátí zády většina společnosti.
Na závěr poznámka, aby nedošlo k mylné interpretaci ve smyslu vidiny společnosti plné šťastných a spokojených lidí s úsměvy na tvářích. To jsme tu již měli nebo aspoň měli mít čtyřicet let. Anebo by se musel národ dát na drogy a to také není ideální varianta. Mně bude bohatě stačit, když se svým chováním vrátíme tam, kam patříme. A tím rozhodně nemyslím východ. Když přestaneme druhé podrážet a budeme se chovat aspoň trochu ohleduplněji a slušněji k druhým, ke svému okolí.
