Mým basketbalovým národům aneb omluva a návod
Omlouvám se za svou opovážlivost. Vzít více než 130 let amerického basketbalu a udělit mu tvar kvádru, to není úkol pro jediného člověka. Mám však po ruce obhajobu. Ta kniha vznikla omylem. Mým původním záměrem bylo sebrat nej historky ze zámořské profiscény a předložit je českým a slovenským fandům. Nápad se mi však pod rukama a v hlavě proměnil. Přece jen bylo třeba využít příležitost a pokusit se těm nejdůležitějším, nejslavnějším a nejzábavnějším momentům NBA a toho, co jí předcházelo či doprovázelo, dodat historické souvislosti. Z malých příběhů poskládat příběh mnohem větší.
Zrodilo se 42 kapitol knihy Basketbal: Velký americký příběh. Vyprávění o nápadu jednoho kanadského učitele na novou hru, která se neobyčejně rychle rozšířila po Americe i zbytku světa. Na ten zbytek světa dojde až někdy jindy. Snad. Story amerického basketbalu je na jednu knihu až až, i když ho pro tentokrát omezíme jen na ten profesionální. O tom univerzitním až někdy jindy. Snad.
Příběh amerického profibasketbalu je seřazen chronologicky, ale já bych budoucím čtenářům tento postup probírání se knihou nedoporučil. Zkrátka se začtěte tam, kde je vám nejlépe. U Magica s Birdem. U Jordana. Shaqa s Kobem. Nebo snad LeBrona. A až pak se ponořte do hlubších vod, mezi Kareema, Wilta s Oscarem a Russellem. Pak ke kořenům NBA, do dob, kdy profesionálové byli spíše poloprofesionály. Nakonec nahlédněte do neméně fascinujících časů, kdy nedávno narozený profibasketbal bojoval všemi možnými způsoby o pozornost obecenstva.
Jedna kniha od jednoho autora o 131 letech jedné hry a milionech jejích vyznavačů musela něco obětovat. Kde jsem se omezil na jediný odstavec, tomu jsou v zámoří začasté věnovány celé knihy. I v češtině by některé z nich mohly vyjít. Pokud by má kniha měla inspirovat další autory, kteří by některé osobnosti a události popsali důsledněji, pak naplnila jeden ze svých účelů.
– Petr Koten
***
SKORO SMRTÍCÍ ÚDER
Kermit Washington zasazuje ránu basketbalu
Asi překvapí, že basketbal byl dlouho považován za příliš násilný sport. Pěsti v NBA létaty dlouhé dekády, občas je následovaly třeba židle. Špinavosti nebyly výjimečné. Vadívalo to málokomu. Až v sedmdesátých letech se něco změnilo. Snad bylo násilí v americké společnosti už příliš, během sportovních přenosů nebyl na krev nikdo zvědavý.
Devátý prosinec 1977 přinesl šokující chvíli. Basketbalisté dostali nálepku proradných zákeřníků. Především jeden z nich, Kermit Washington. Toho dne se proslavil víc, než kdy chtěl. Stal se „hvězdou“ satirické Saturday Night Live. Vyšel o něm velký článek v The New York Times a zaměřilo se na něj eso americké televizní žurnalistiky Walter Cronkite.
Washington zviditelnil sebe i celou NBA.
První minuta druhého poločasu mezi LA Lakers a Houston Rockets – a už došlo k mele. Losangeleský Kermit Washington během ní zahlédl, jak k němu přibíhá protihráč Rudy Tomjanovich. Napřáhl. Udeřil. Dost tvrdě na to, aby soupeře poslal k zemi.
„The Punch“, Rána, se tomu okamžiku říká ještě dnes.
Tomjanovich zprudka padá, zátylkem naráží na palubovku. „Znělo to, jako když meloun dopadne na beton,“ vybavil si poblíž stojící Kareem Abdul-Jabbar.
Přitom Tomjanovich chtěl jen uklidnit situaci, na něco podobného vůbec nebyl připraven. Používat ruce ke strkanicím a bitkám rozhodně nebyl jeho džob.
Krvácel, ale vstal a komunikoval, dokonce se po cestě do šaten na Washingtona obořil a dožadoval se vysvětlení, proč na něj, sakra, takhle zaútočil. Ochranka v tu chvíli byla v pohotovosti. Původně si chtěl Tomjanovich jen nechat zastavit krvácení a zamířit zpátky do zápasu, jenže jeho hlava utrpěla silný otřes a unikal mu mozkomíšní mok.
„Viděl jsem mnohem menší zranění, ze kterých už se lidi nedostali,“ tvrdil ošetřující lékař. Následky byly přirovnávány k nárazu do hlavy po vymrštění z automobilu v osmdesátikilometrové rychlosti.
Pro Tomjanoviche tím sezona samozřejmě skončila. Strávil dva týdny na jednotce intenzivní péče, zpočátku mu personál nemocnice ani nechtěl dovolit usnout. Po těžkých zlomeninách pak musel nějaký čas nosit obličejový kryt. Ještě se přiblížil bývalé formě a zahrál si další Utkání hvězd NBA, ale hráčská kariéra se mu po zranění rychle chýlila ke konci.
Zranění se do Tomjanovichovy tváře propsalo navždy. Rozeznat ho bylo možné i po mnoha letech, když dovedl Houston ke dvěma titulům v NBA coby trenér (1994 a 1995) nebo když kormidloval americký výběr pro zlato z olympiády v Sydney v roce 2000.
A Washington? Tomu Rána ukončila angažmá v Lakers, těsně po Vánocích byl vyměněn do Bostonu. Dostal tehdy od ligy pokutu 10 000 dolarů a trest na 60 dnů. Vynechal 26 utkání (a přišel tím o dalších 43 560 dolarů), což byl tehdy rekordní trest za zápasový incident. Ale hlavně se stal vyvrhelem. Jeho těhotnou ženu odmítali přijmout doktoři. Před výhrůžkami, i rasistickými, se rodina ukrývala v hotelu. Washington upadl do depresí, ale na hřiště se vrátil.
Byla to vlastně docela nečekaná věc, že se washingtonský rodák Washington mezi nejlepší basketbalisty světa vůbec dostal. Tiché, zadumané děcko, jež putovalo mezi příbuzenstvem. Nepříliš snaživý student, kterého nevlastní matka vyhodila z bytu. Nijak výjimečný sportovec, jenž ještě v posledním ročníku na střední škole dával jen čtyři body na zápas. Ale rváč – tentokrát v tom dobrém slova smyslu.
Vzali ho do týmu na American University a on nakonec rozkvetl. Jen těsně mu unikla pozvánka do výběru USA pro neslavnou olympiádu v Mnichově v roce 1972. Ale místo v NBA získal, Lakers si ho brali v draftu dokonce jako pátého celkově.
Po nucené pauze a bostonské štaci v lize vystřídal ještě dresy San Diega (dnes LA Clippers), Portlandu a Golden State. V roce 1980 dokonce obdržel pozvánku na Utkání hvězd. Ale nejkrvavější moment v dějinách NBA mu už odpárat nešlo.
Ne že by v tom byl Washington nevinně. Naopak. V Lakers měl roli ochránce Kareema Abdul-Jabbara a ostatních hvězd, takže už měl několik incidentů za sebou. A udeřil Tomjanoviche, muže s neposkvrněnou pověstí, který se jen snažil spor zpacifikovat. Přesto pociťoval hořkost, že se stal obětním kozlem, ovázaným hříchy a vyslaným do pouště. V roce 2000 se pokusil NBA žalovat o pět milionů dolarů za dlouhodobé poškozování image, návrh se však ani nedostal před soud.
Kermit Washington si v roce 2018 vysloužil pozornost znovu. Vydoloval statisíce dolarů ze své charitativní organizace k osobnímu prospěchu. Zatímco mezi hráči NBA vybíral příspěvky na chudé africké děti, část jich odklonil. Do vězení zamířil se šestiletým trestem.
NBA byla v sedmdesátých letech vyhecovaná a násilná. Sám Abdul-Jabbar si na začátku sezony 1977/1978 zlomil ruku, když trestal faul Kenta Bensona z Milwaukee. Tomu pro změnu přerazil čelist.
Kareemova nelibost vůči Washingtonovi za nedobře provedenou práci se odrazila v jeho prudkém jednání v dalších měsících. Popral se s několika hráči Buffala, pak chtěl srovnat Tomjanoviche, jenže to už narazil.
Bitkaře, možná by bylo přesnější osobní strážce, kluby NBA zaměstnávaly zcela běžně. Porvat se bylo normální a nijak zvlášť se takové situace netrestaly. Až Washingtonova rána byla bodem obratu. Tady už šlo o život. Pěsti létající vzduchem začaly být postihovány, přibyl třetí rozhodčí.
Loktem, úchopem, pěstí
Basketbalisté ve 20. století víc spoléhali na sílu – v jakémkoliv smyslu toho slova. Svalovci měli výhodu, s čistou krásou se daleko dojít nedalo, jak ukázala zkušenost míčového kouzelníka Peta Maraviche.
Ochránci hvězd byli potřeba.
Jak byl Abdul-Jabbar otloukaný, odhaluje i zpověď dalšího z ligových raubířů. „Asi jsem si získal pověst, když jsem praštil Kareema do obličeje v televizním zápase před čtyřmi lety,“ pravil Dennis Awtrey roku 1977. A znělo to hrdě.
Stejný muž, jiný incident: „Před dvěma lety jsem odhodil v Seattlu mezi diváky Tommyho Burlesona. Pat Riley s Fredem Brownem se zrovna pošťuchovali, najednou Burleson napadl Rileyho, tak jsem ho posadil na sedadlo. Skončil na hlavě nějaké paní, ta z toho málem měla smrt.“ Awtreymu to stačilo na čtrnáctileté působení v NBA.
Stejně dlouhou kariéru měl i Maurice Lucas, gentleman mezi bitkaři. Ochránce Billa Waltona v Portlandu či Magika Johnsona v Lakers si zakládal na tom, že soupeřům dával rány jen do oblasti mezi krkem a pasem. „Nezačali jsme se prát, jen jsme z chlápka udělali takový malý sandwich – BUM! Aby se probral,“ popisoval Lucas svou roli. „S jeho loktem jste se potkat nechtěli,“ docenil ho Charles Barkley.
Hlava nehlava to kolikrát bral Darryl Dawkins, silák přesvědčující Zemi, že přiletěl z planety jménem Lovetron. Ozbrojen milionovým kontraktem si užíval likvidaci obrouček při razantních smečích i bezohledné doskoky, při kterých ohrožoval zdraví spoluhráčů i protihráčů.
Emotivní výstupy však nebyly doménou jen více než dvoumetrových obrů. Houstonský střelec Calvin Murphy, přezdívaný Pocket Rocket, proslul nemalou vzteklostí. Svých 175 centimetrů jednoho večera roku 1976 investoval do fyzické pomsty bostonskému Sidneymu Wicksovi. Na soka měřícího o třicet centimetrů víc se vztekle vrhl, jednou rukou ho chytil za vlasy a druhou mu destruoval obličej. Když mu Washington srazil spoluhráče Tomjanoviche, plánoval pomstu. Tomjanovich z něj však vymámil přísahu, že věc nechá být.
Murphy je nejen několikanásobným střeleckým rekordmanem Houston Rockets, ale i americkým šampionem v mažoretkovém sportu. A také otcem 14 potomků s 9 různými ženami; lepší statistiky žádný americký profisportovec nemá.
Finálové bitvy
Co by to bylo za finále bez pořádné pranice. Tohle pravidlo platilo v NBA v polovině sedmdesátých let.
Rok 1975: Na Ricka Barryho z Golden State zaútočí washingtonský Mike Riordan. Trenér kalifornského celku Al Attles se vrhá na hřiště, aby zastavil soupeřovu hvězdu Wese Unselda.
Rok 1976: Bitka ve třetím finále mezi Phoenixem a Bostonem. Pak na konci druhého prodloužení pátého utkání napadl rozhodčího Richieho Powerse fanoušek. Po zmatcích se Suns dostali ke střele v poslední sekundě a k dalšímu vyrovnání. Tím však jen smazali potenciálně vítěznou střelu bostonského Johna Havliceka, zápas i celou sérii nakonec ztratili.
Rok 1977: finálový zápas číslo dvě mezi Portlandem a Philadelphií a v hlavní roli Darryl Dawkins. Nejprve při doskoku strhne rukama k palubovce portlandského Boba Grosse, v nastalé hádce se nechá vyprovokovat k útoku pěstí, jenže mine a svého philadelphského spoluhráče Douga Collinse pošle na šití obličeje. Na to reaguje Maurice Lucas a vyzve Dawkinse k souboji. Po palubovce pobíhají hráči, trenéři, diváci, policisté… Po vyloučení se Dawkins neuklidnil ani v šatně, zdemoloval několik toalet. Ale žádný dodatečný trest ho nestihl. Až po sezoně zavedla NBA pro podobné případy nové sankce.
Ještě v říjnu 1977 přišel Sports Illustrated s velkým článkem nazvaným „The Enforcers“, který by nebylo obtížné považovat za glorifikaci násilí. Pak přišel první zápas sezony a Abdul-Jabbar se zraní, když se snaží pomstít Kentu Bensonovi.
Zůstávalo jen otázkou času, kdy se něco přihodí. Ublížilo to Tomjanovichovi s Washingtonem, ale možná vše skončilo ještě dobře.
***
