Pred vyše dekádou vyšiel športový bestseller The Book of Basketball, v ktorom Bill Simmons predstavil svoj Wine Cellar Team, najlepší hypotetický basketbalový tím, aký sa dá zostaviť. Pýtate sa, čo má vínna pivnica spoločné s basketom? Keď si Simmons vybral hráča do mužstva, vybral si zároveň aj ročník, v ktorom ho chcel. Presne tak, ako to funguje s elitnými vínami. Keď sa someliéri rozprávajú o najlepších vínach v histórii, nepovedia len značku, ale aj konkrétny ročník vína, napríklad Mouton Rothschild 1959. Takže ak chcete mať v družstve LeBrona, vyberiete si (len) jeden jeho ročník. Hodil by sa vám rookie LeBron? Chcete mladého Brona, ktorý doviedol Cavs až do finále NBA? MVP LeBrona z roku 2010? Alebo LeBrona, ktorý porazil „neporaziteľných“ Warriors zo sezóny 2015/16? A tak ďalej. Keďže sme pred dvomi rokmi s CrunchTimeom zložili ideálny mančaft z najlepších basketbalistov trojkovej éry, tentokrát sme sa zamerali na fenomenálnych staríkov a.k.a. old timerov spred roku '80 a v našej ultimátnej skvadre má prsty aj Petr Koten z iDNESu.
Mimochodom, The Sports Guy mal vo svojej vinotéke spred 80. rokov tieto fľaše: Kareem Abdul-Jabbar 1974, Bill Russell 1964, John Havlicek 1972, Jerry West 1966, Oscar Robertson 1964, Wilt Chamberlain 1967, Walt Frazier 1970, Dave DeBusschere 1970, Rick Barry 1975, Sam Jones 1965, Bob McAdoo 1975, Pete Maravich 1973 a Bill Walton 1977.
Ako vyzerala NBA od zlúčenia BAA a NBL v 1949 do konca 70. rokov? Píše legendárny športový novinár a basketbalový guru Bob Ryan, autor basketbalových kníh a držiteľ prestížneho ocenenia Curt Gowdy Media Award od Basketbalovej siene slávy (pokiaľ neviete dobre anglicky, odporúčam prekladač DeepL, je ozaj výborný).
Bob Ryan: The National Basketball Association came into being in the 1949-50 season as a merger between the Basketball Association of America and the National Basketball League. It was a very different world and a very different game.
Each game in that inaugural season featured many flat-foot set shots, both one-handed and two-handed. No game featured blocked shots.
By the conclusion of the league’s third decade the two-hand set shot was a distant memory and 99 percent of one-handed outside shots were launched with both player’s feet off the ground. And blocked shots were an official statistic.
In the 1949-50 season Alex Groza of the Indianapolis Olympians led the league with a .478 field goal percentage and only six other players in the league shot better than 40 percent from the floor. The Olympians led the league with a .375 team shooting percentage.
Thirty years later Boston’s Cedric Maxwell led the league with a .584 shooting percentage, while the Los Angeles Lakers were the team leader with a shooting percentage of .517. It was a faster-paced, more athletic and more technically advanced game.
When I began covering the league in 1969 it was from the perspective of an American college basketball fan. I had gone to games at the old Boston Garden, but I remained more interested in college ball than the NBA brand. It took me about two months on the NBA beat to realize that the NBA was a far superior product, that if the college game was high-grade hamburger the NBA was a nightly juicy sirloin steak. I took it upon myself to spread the gospel.
One thing the NBA needed to attract proper attention was more legitimate competition. By the end of the 1968-69 season 15 of the previous 20 championships had gone to either the Minneapolis Lakers (who moved to Los Angeles for the 1960-61 season) or Boston Celtics. The Lakers won four times in the 50s. The Celtics won twice in the 50s and nine times in the 60s. Then Celtics were an exemplary team, but the world was getting a bit tired of the tyranny imposed on the league by Bill Russell, coach Red Auerbach and company.
That’s why the 1970s were a pivotal decade in broadening the league’s national appeal. It helped, of course, that the incomparable Russell retired after winning his 11th title in 1969. Into the breach stepped a vitally important team, the 1969-70 Knicks, who enthralled New York fans with their exquisite team-oriented play and who caught the attention of the New York-based television networks and the advertising community. Led by Willis Reed, Dave DeBusschere and the colorful Walt “Clyde” Frazier, and coached by the unflappable Red Holzman, the Knicks won titles in 1970 and 1973.
But others joined in the fun. The 70s were a glorious decade for the NBA in which eight different teams won the title. The 1970s gave us the extraordinary 1971-72 Los Angeles Lakers, who won a record 33 consecutive games en route to a then record 69 wins; the exhilarating 1974 Finals in which the Celtics nipped Kareem Abdul-Jabbar and the Milwaukee Bucks; the stunning upset triumph of Rick Barry and the Golden State Warriors in 1975, who upended the heavily-favored Washington Bullets; the wonderful artistry of Bill Walton and the 1977 Portland Trail Blazers; and the bi-coastal battle between Washington and Seattle, the teams swapping titles in 1978 and 1979.
The 1970s ended with the advent of Magic Johnson and Larry Bird, whose rivalry would permeate the 1980s while setting the table for Michael Jordan to help transport the NBA into a global enterprise, thanks in large measure to the wisdom and energy of Commissioner David Stern.
Was there life in the NBA before Kobe, Shaq, LeBron, Steph and KD? You had better believe it.
***
'64 BILL RUSSELL
CrunchTime: Kdyby se vše poměřovalo jenom počtem prstenů za zisk titulů – což se ostatně někdy děje – byl by Russell neoddiskutovatelně nejlepším basketbalistou historie. Vzhledem k tomu, že do hry vstupují i jiné faktory, nemůžeme mu tento titul jen tak bez váhání přisoudit. Co ale rozhodně můžeme, je označit legendu Bostonu Celtics, držitele jedenácti titulů, dvou vítězství v univerzitní soutěži NCAA a zlaté olympijské medaile, za jednoho z nejlepších hráčů, kteří kdy vzali oranžový balon do ruky. Russell byl výjimečný. V našem výběru je řada hráčů, kteří by v současné NBA už měli problémy udržet si vysoký standard, ale Russell mezi ně nepatří. Jeho hra byla nadčasová. Byl vynikající atlet, vždyť svého času patřil do desítky nejlepších skokanů do výšky NA SVĚTĚ! Jeho dominancí byl doskok a obrana. Považme, že svoji kariéru zakončil s průměrem 22,5 doskoku na zápas. Russellovým statistikám navíc škodí, že se tehdy ještě nesledovaly bloky ani zisky, protože v těchto ukazatelích by dosáhl též neuvěřitelných čísel. Jeho bodový přísun bychom dnes označili jako průměrný – pohyboval se někde okolo 15 bodů – ale Celtics měli na skórování jiné hráče. Russell navíc nikdy nepotřeboval vynikat v útoku, nevyžadoval balon. Tým vedl především v obraně, ale také jako ohromná osobnost. Přečetl jsem toho o NBA opravdu hodně, ale nepamatuju si, že bych někdy narazil na někoho, kdo by o Russellovi mluvil špatně. Byl vzorem a byl široce respektován. A to se prosím bavíme do velké míry o 60. letech, kdy se černí hráči v NBA museli ještě zhusta vyrovnávat s rasovými problémy. Také tohle Russell zvládnul s grácií. Kdybych měl někdy možnost potkat jednoho hráče z historie NBA, pak bych neváhal. Bill Russell je moje jasná volba.
Koten: Russell pociťoval obrovský pocit odpovědnosti za výsledky týmu. Tvrdí se, že zprvu před každým zápasem z nervozity zvracel. Později tento „zvyk“ omezil jen na utkání důležitá. Russell před několika týdny vstoupil do Basketbalové síně slávy ve Springfieldu. Znovu, tentokrát jako trenér. S neústupnou osobností měli kouči tak velké potíže, že se na lavičku Celtics nikdo nehrnul. A tak v roce 1966 musel tento post zaujmout Russell sám. Coby hrající kouč následně došel ke dvěma prstenům, je tedy i prvním afroamerickým trenérem-vítězem NBA. A když už jsme u té velké osobnosti, Russell patří i mezi významné bojovníky za práva menšin, v roce 1961 vzbudilo velký ohlas rozhodnutí hráčů Bostonu nenastoupit k utkání v Lexingtonu, stát Kentucky, v reakci na vykázání černých členů týmu z restaurace.
Najväčší výkon vo finále NBA (pred rokom 1980; v tomto období mala finálová séria názov NBA World Championship Series a hralo sa o trofej Waltera A. Browna): Game 7 v 1962. Tento napínavý Celtics vs. Lakers zápas dospel do predĺženia, Russ ani na sekundu nezišiel z palubovky a v overtime osobne (u)bránil Baylora, keďže sa predtým na ňom vyfaulovali štyria krídelníci Bostonu. Russell sa piatykrát dostal na vrchol, po dominantnom výkone 30 bodov, 40 doskokov a 4 asistencie.
'72 JOHN HAVLICEK
CrunchTime: „Havlicek stole the ball!“ Věřím, že tuhle legendární rozhlasovou větu znají všichni fanoušci NBA, nejenom Celtics fanatici jako já. Zazněla na samém konci sedmého a tudíž rozhodujícího zápasu série proti Philadelphii v roce 1965. Celtics vedli o bod, ale Phila vyhazovala z autu a měla pět vteřin na to, aby její hráči vedení Wiltem Chamberlainem rozhodli. Nedostali k tomu ale šanci, protože vyhození Hal Greera si vyčíhal právě Havlicek a odrazil míč směrem k Samu Jonesovi. Zrodil se naprosto ikonický moment a já všem vřele doporučuji, aby si ho pustili. Uvidíte, že tenkrát to sekuriťáci u palubovky po konci zápasu opravdu neměli lehké. Ale zpět k Hondovi. Zajímat by nás měl i proto, že jeho jméno nijak netají částečný československý původ. V NBA se ale neprosadil kvůli slovanským genům, ale zejména díky rychlosti, hernímu přehledu, slušné střelbě a – jak někteří říkají – až nadlidské fyzičce. Havlicek nemusel slézat z palubovky a stejně byl v závěrech zápasů stoprocentně připravený. Však si vezměte, že jeho verze ze sezony 1971/72, kterou jsme zvolili do našeho týmu, odehrála v průměru více než 45 minut na zápas v základní části a 47 minut v playoff! A těch zápasů hrál dvaaosmdesát v základní části a jedenáct v playoff. To je opravdu robotický výkon. Tuto skvělou sezonu zakončil s téměř 28 body na zápas, 8 doskoky a více než 7 asistencemi. Hondo byl univerzál, byl to osminásobný vítěz NBA a byl nedílnou součástí dynastie Celtics.
Koten: V dubnu 1978 se loučil s dresem Celtics jako třetí nejlepší střelec v historii NBA (dnes mu patří 17. pozice a v Bostonu je stále číslem jedna) a také jako rekordman v počtu odehraných zápasů. Přesto po čase litoval, že si ještě nějakou tu sezonu nepřihodil. Do kabiny Celtics měl totiž usednout jistý Larry Bird a Havlicka mrzela promarněná příležitost zařadit ho do velké galerie svých spoluhráčů. Podobnou chybu nedávno nezopakoval Dirk Nowitzki. Když končil, v Dallasu právě začínal Luka Dončič.
Game 6 v 1968. Neunaviteľný Džon siahal proti domácim Lakers Westa a Baylora na triple-double, keď zaznamenal 40 bodov (ani raz neminul pri trestných hodoch), 10 doskokov a 7 prihrávok. Získal svoj piaty titul v profilige a keby NBA začala odovzdávať cenu Finals MVP o rok skôr, pravdepodobne by ju vyhral Johnny.
'67 WILT CHAMBERLAIN
CrunchTime: NBA měla ve své historii několik dominantních (což je něco trochu jiného než nejlepších) hráčů, ale dva z nich opravdu vynikají svými fyzickými parametry, které dokázali využít ve své hře. Z nové generace to byl nepochybně Shaq O'Neal a z té starší to byl právě Chamberlain. Podobně jako Russell by se pravděpodobně zvládl prosadit i v současné NBA. A podobně jako u Russella i Wiltovu historickému odkazu trochu škodí, že se tehdy ještě nesledovaly počty bloků a zisků, protože se dá předpokládat, že v takovém případě by Chamberlain byl chodící triple-double, k němuž by se současný Russ Westbrook mohl tak maximálně modlit. Wilt byl zvíře. Těžko nějak jinak popsat někoho, kdo jednu ze svých sezon zakončil s průměrem přes 50 bodů na zápas. Byl ale zároveň také poněkud složitější osobnost a na rozdíl od Russella najdete řadu vyjádření na Chamberlainovu adresu, která o něm nehovoří zrovna mile. Jeho talent byl sice velký, ale podobně velké bylo jeho ego. Možná i to je jeden z důvodů, proč nakonec získal jen dva tituly. Tím dalším je nepochybně fakt, že velkou část kariéry hrál v éře Celtics, kteří si s ním uměli poradit. Nikdo si s ním ale neporadil právě v roce 1967, kdy se Wilt už snažil hrát trochu týmověji, což jednak přineslo menší bodový příděl (24,1), ale nijak to neuškodilo jeho dominanci pod košem (24,2 doskoku), pomohlo to jeho asistencím (7,8) a rozhodně to přispělo k jeho výběru střeleckých pozic a tudíž efektivitě – naprosto famózní úspěšnost 68 procent. K tomu dnes již téměř nemyslitelných 45,5 minuty na zápas. Chamberlain se zaslouženě dočkal svého prvního titulu a jeho odkaz tak získal na kráse. Ta krása má stále spoustu vad, ale jako v každém oboru, tak i v basketbalu jsou kontroverzní géniové vítaným kořením, kteří to celé dělají tak nějak o mnoho zajímavější.
Koten: Multirekordman NBA a taky hráč, který si 2. března roku 1962 v zápase proti N.Y. Knicks pokazil svou poslední střelou double-double. Rekordy miloval nade vše – i proto má jeho kandidatura na pozici nejlepšího basketbalisty historie vážné trhliny. Před ročníkem 1967/68 se urazil na ty, kteří jej označovali za sobce, a rozhodl se, že ovládne statistiku v asistencích. Povedlo se (celkový počet asistencí) – až na to, že k číslu 8,6 na zápas dospěl za pomocí přihrávek ze zcela jasných pozic. Jakože Ben Simmons style přihrávek. Některé hráče si spojujeme s „hollywoodským“ pozlátkem L.A. Lakers. Wilt byl prvním z nich. Dávno před Magicem, Shaqem i Kobem si uměl postavení hvězdy užívat. Prý mu postelí prošlo 20 000 žen. Pokud to je pravda, pak tady bledne i jeho legendární stovka. My basketbaloví fajnšmekři si ceníme Russella, Scottieho Pippena, Tima Duncana... ale ruku na srdce, i nás k basketu přivedli Jordan, Shaq, Kobe, LeBron či Steph. Wilt byl tím světlem, které táhlo v 60. letech.
Game 6 v 1967. The Big Dipper to konečne dokázal! Po takmer dekáde v NBA sa stal víťazom, keď predtým vo finále Východu ukončil panovanie dlhoročnej dynastie Celtics. V šiestom zápase dominoval s 24 bodmi, 23 doskokmi a 4 asistenciami (v poslednej štvrtine dal neoficiálne 6 blokov) a jeho Sixers oslavovali po zdolaní S.F. Warriors.
'61 ELGIN BAYLOR
CrunchTime: Letos v březnu jsem u smutné příležitosti Baylorova úmrtí o něm něco napsal na Facebook a tak to sem s laskavým dovolením pouze překopíruju: Jedna z největších hvězd historie basketbalu. Chcete důkaz o jeho výjimečnosti? V 60. letech hrál Baylor za Los Angeles Lakers. Ale roky 1961 a 1962 zasvětil aktivní službě v armádě. Jeho jednotka byla na základně Fort Lewis ve státě Washington. Což není Kalifornie, že ano. Baylor ale tuhle sezonu basketbal nevynechal. Dostával každý víkend opušťáky, které využíval k tomu, že sedl na letadlo, letěl tam, kde Lakers zrovna hráli (což mohlo být v L.A., ale taky to mohlo být třeba v Bostonu), odehrál zápas/y bez tréninku, sedl na letadlo a v pondělí se hlásil na ranním nástupu u své jednotky. Odehrál takhle celkem osmačtyřicet zápasů. Že to nemohlo tímhle stylem stát za moc? Ehmm... Baylor v nich dosáhl průměrů 38 bodů, 19 doskoků a 5 asistencí. Bez tréninků, bez přípravy, navzdory nelidskému „dojíždění“ do práce. A to upozorňuju, že tenkrát rozhodně nelétal business class.
Koten: Právě u Baylora hledejme počátek NBA coby všelidové zábavy. To on je prvním velkým atletem basketbalové historie, před Wiltem, Dr. J, Jordanem nebo Vincem. I když to opravdu byly teprve počátky, žádná Air Canada a skákání přes sedmistopé hráče. Svůj otisk zanechal i po hráčské kariéře. Coby funkcionář pracoval dvaadvacet let pro L.A. Clippers. Bohužel pro něj většinou v dobách, kdy byl tento tým synonymem pro břídilství.
Game 5 v 1962. Famózneho Rabbita Elga nedokázali pribrzdiť ani vtedy štvornásobní šampióni Celtics na čele s Russellom – nasúkal im 61 bodov, čo je doteraz rekordom vo finále NBA. K tomu pridal i 22 doskokov a Lakers tak od prvého titulu po presťahovaní klubu do L.A. delila len jediná výhra...
'66 JERRY WEST
CrunchTime: S velkým překvapením jsem zjistil, že v basketbalové komunitě existují lidé (a bude jich asi bohužel čím dál víc), kteří netuší, že ten chlápek z loga NBA není nějaký generický avatar vytvořený v kancelářích EA Sports, ale že jeho předlohou je reálný člověk. Reálný hráč. Jeden z nejlepších všech dob. The Logo. Jerry West. Borec, který v nejlepší lize světa strávil čtrnáct let, všechny v dresu Lakers a v každé z těch sezon byl zvolen jako All-Star. K ospravedlnění toho proč je v tomto výběru bychom asi nemuseli psát nic dalšího. Ale protože se mi hrozně líbí, jak ho v první větě charakterizuje profil na oficiální stránce NBA, drze ho ukradnu a plácnu ho sem: „Zkombinujte smrtící střelu, houževnatou obranu, obsedantní perfekcionismus, neskrývané sebevědomí a nekompromisní vůli po vítězství a získáte Jerryho Westa, jednoho z nejlepších rozehrávačů v historii NBA.“ Proč jsme vybrali jeho verzi z roku 1966? Protože mezi střelci skončil druhý za Chamberlainem (31,3), byl pátý v asistencích (6,1), při více než dvanácti šestkách na zápas byl spolehlivý a dovedl Lakers až do finále NBA, v němž podlehli v sedmi zápasech – komu jinému – Celtics. Svého jediného titulu se tak West dočkal až v 1972.
Koten: Vskutku nadčasové logo NBA vzniklo roku 1969. (Mimochodem, víte, jak se liga prezentovala předtím? Žádná hitparáda, co?) A sázka na Westa byla vydařená i z historického hlediska. Jerry je tu s námi naštěstí dodnes. Dodnes je Panem Úspěšňákem. Posuďte sami: Lakers, 1960 až 2000 (jako hráč, trenér a manažer); Memphis Grizzlies, 2002 až 2007 (zdánlivě nic zázračného, klub však poprvé nasměroval do playoff a v roce 2004 si odnesl cenu pro nejlepšího manažera sezony, a krátce předtím byl jen takovýhle kousek od toho, aby v draftu získal LeBrona Jamese); Golden State Warriors, 2011 až 2017; Clippers, od 2017. Kobeho Bryanta přesvědčil, aby nepodepsal smlouvu s Clippers, a Kawhiho Leonarda dle všeho definitivně odradil od Lakers. Pár let nazpět přišel West s proroctvím, že basketbal – nejmladší z „velkých“ her s nejmladší ligou – převálcuje ostatní americké sporty a stane se (v USA) jedničkou. Jo a mimochodem: jen málokdo má tak suprové přezdívky. Nejen The Logo, ale i Mr. Clutch, Mr. Outside a má oblíbená Zeke from Cabin Creek.
Game 7 v 1969. Krívajúci (natiahnutý hamstring) West predviedol v tejto rozhodujúcej bitke heroický výkon, ale znova vyšiel naprázdno: jeho Lakers sa do finále dostali po šiestykrát a ani v jednom z týchto rokov nestačili na Celtics. 42-13-12, trofej Finals MVP, „I love you, Jerry“ od rivala Havliceka, ale to boli len slabé náplaste...
'74 KAREEM ABDUL-JABBAR
CrunchTime: Co je nejvíc nebranitelná střela v historii basketbalu? Skyhook pochopitelně. Nebeský hák. Jeho profesorem se stal Lew Alcindor, později známý jako Abdul-Jabbar. V lize byl naprosto neuvěřitelných dvacet let, přičemž 19x hrál All-Star Game. Drží absolutní rekord v počtu nastřílených bodů, má šest titulů a vůbec sbírka všech jeho ocenění by zabrala nelidsky dlouhý prostor v tomto článku, takže pokud o to máte zájem, googlete. Mám Jabbara rád, ačkoliv on nebyl pro fanoušky úplně přístupný. Oceňuju ho hlavně proto, že mám rád každého, kdo nějakým způsobem změnil buď celý basketbal, nebo alespoň pozici, na které hrál. Jabbar jako pivot přinesl eleganci, techniku a jak by se hezky česky řeklo fištróna do podkošového prostoru, kde dominovala především síla a výška. Také to přispělo k tomu, že v lize vydržel tak dlouho.
Koten: Ano, dvacet sezon v NBA, ale ještě před nimi neopakovatelná kariéra na univerzitě UCLA. Tři sezony v prvním týmu, tři tituly z NCAA, skvělá série 47 vítězství v řadě, Zápas století, pouze dvě porážky, zákaz smečování v univerzitním basketbalu ve snaze zastavit jeho dominanci. Ikonické byly i brýle, které začal nosit po úrazech oka. Alcindor/Abdul-Jabbar je do značné míry protipólem svého předchůdce Chamberlaina. Účast v olympijském Mexiku '68 odmítl z politických i náboženských důvodů, boj za práva černých Američanů bral vážně. Bitvou pro něj byl i basketbalový zápas. Znáte tuhle? Ale smysl pro humor mu cizí rozhodně není, jak dokazuje sbírka jeho filmových úloh.
Game 4 v 1971. Hoci mal v tejto sérii zdatného podkošového protivníka Wesa Unselda, Kareem – alebo ak chcete Lew, ako sa vtedy ešte volal – si zapísal double-double za 27 bodov a 12 doskokov, pridal k tomu aj 7 asistencií a jeho Bucks dokončili sweep baltimorských Bullets.
'64 OSCAR ROBERTSON
CrunchTime: Než se objevil Westbrook, byl Robertson originální Mr. Triple Double. V sezoně 1961/62 dosáhl průměrů 30,8 bodu, 11,4 asistence a 12,5 doskoku. Jeho statistiky o dva roky později (což je sezona, kterou jsme vybrali) byly velmi podobné, ale u doskoků to bylo „jen“ 9,9, takže z toho nakonec sezonní triple-double nebyl. To je ale fuk, na Robertsonově virtuozitě to nic neubírá, vždyť byl 12x v řadě zvolen do All-Star Game. Dnes by se řeklo, že je to „all-around“ hráč. Uměl všechno. Při své výšce 196 centimetrů to navíc byl dost možná první prototyp vysokého středního rozehrávače, což byla role, kterou zhruba o dvacet let později povýšil na další level až Magic Johnson. Je potřeba tady upozornit, že v 60. letech rozhodně nebylo běžné, aby rozehrávači měli dvouciferné průměry v doskocích. Big O zkrátka dominoval palubovce ve všech ohledech. K jeho smůle ale svůj první a jediný titul získal až ve věku 32 let. Bylo to v roce 1971 v dresu Milwaukee a tohle padesátileté výročí letos uctili jeho nástupci v dresu Bucks tím nejlepším možným způsobem. Ale to už je jiný příběh.
Koten: A také nebylo běžné, že by si hráči kontrolovali čísla, natož přímo v zápasech. Kdyby se Oscar za triple-doubly honil, rekordy by byly někde jinde. Robertson je po Abdul-Jabbarovi další pán, který se více mračí, než usmívá. Hráči mu vděčí nejen za otevření komnaty k novému basketbalovému pojetí. Byl prezidentem hráčské NBPA, v roce 1970 se podílel na antimonopolní žalobě proti NBA, která přinesla free agency. Už v novém tisíciletí vyrazil na zteč proti pravidlům NCAA. A když jsme u těch bojovníků: věděli jste, že Robertson je Jean-Claudem Van Dammem basketbalu?
Game 4 v 1971. Oscar čakal na titul takmer tak dlho ako jeho parťák z olympijského tímu USA West a k tomu sa na rozdiel od neho ani raz predtým neprebojoval so svojím mužstvom Cincinnati Royals do finále. Po prestupe k Bucks sa mu to však podarilo hneď a po 30 bodoch a 9 prihrávkach konečne dvíhal majstrovskú trofej.
'77 JULIUS ERVING
CrunchTime: Julius Erving byl jedním z hlavních důvodů, proč NBA ustoupila ze svého devítiletého trucování a přistoupila na to, aby se v roce 1976 spojila s konkurenční ABA. V této soutěži totiž hrál Erving a NBA ho chtěla mít. Bylo totiž o co stát. Televizních záznamů bohužel není moc, ale Erving byl prvním hráčem, který hrál opravdu nad obroučkou. O jeho kouscích se často vyprávějí skutečné legendy, někdy těžko uvěřitelné. Hráči říkali, že Erving mnohokrát předvedl nejlepší smeč, kterou kdy viděli. Což platilo jen do doby, než předvedl nějakou další smeč. Erving změnil basketbal. Udělal ho atraktivnějším. Záznamů sice není moc, ale některé se dochovaly. Jděte na YouTube a mrkněte se. Jsou to ikonické momenty navždy tučným písmem napsané do historie. Čert vem, že to nebyl nejspolehlivější střelec z dálky (ačkoliv se postupně zlepšil) nebo že z NBA má jen jeden titul. Erving je už navždy pro všechny The Doctor, hráč bez něhož by žádný Vince Carter nebo Zach LaVine nebyli. Mimochodem, víte, že první profesionál Dunk Contest vyhrál právě Dr. J?
Koten: Člen All-Star Teamu neprávem přehlížených hvězd NBA. Možná i MVP. Snad za to může kariéra rozdělená do dvou profilig, snad nešťastná éra 70. let. Buď jak buď, Dr. J zasluhuje víc uznání, než kolik se mu dostává. Kredit pro LeBrona, který svým „alternativním“ číslem 6 (Miami, americká repre, Space Jam a nyní i Lakers) na Ervinga upomíná.
Game 6 v 1977. Sixers síce finále NBA '77 proti Blazers Billa Waltona prehrali v šiestich zápasoch, ale Doc s povestným afrom sa rozhodne nemal za čo hanbiť. Jeho 40 bodov, 6 doskokov a 8 asistencií však nestačilo. Ikonickým sa stal jeho drvivý smeč cez blokujúceho Waltona.
'75 RICK BARRY
CrunchTime: Zatímco Erving byl extrémně oblíbený člověk, Rick Barry byl mnohými vnímán jako pravý opak. Bill Simmons ho ve své knize dokonce nazývá jednoduše kreténem. Ale ani Simmons mu neupírá nesmírný basketbalový talent a schopnosti, které se s obtížnou osobností nijak nevylučují. Barry byl skórer, v každém smyslu tohoto slova. Je to jediný hráč, který kdy byl nejlepším střelcem v NCAA, NBA i ABA. Měl neuvěřitelnou touhu po vítězství, která často vyústila právě v to, že se příliš neohlížel kolem sebe. Barry to sám o sobě přiznával. Nebylo to s ním jednoduché, ale pokud jste ho dovedli snést a on dovedl snést vás, existovala slušná šance, že se vašemu basketbalovému týmu bude dařit. Jak ostatně řekl jeho spoluhráč Mike Dunleavy starší: „Kdybyste ho poslali vyjednávat do OSN, začal by třetí světovou válku.“
Koten: Barry patří do velkého basketbalového rodu, v NBA si zahráli i jeho tchán a tři synové. Další syn Canyon se o nejlepší ligu světa alespoň snažil, ale neuspěl. A tak zamířil do Brna. Tady na něj však dobré vzpomínky nemají, jak naznačují slova tehdejšího kapitána Jana Koziny: „Abych řekl pravdu, nejlepší vzpomínky na Canyona nemám. Po lidské stránce jsme si spolu moc nerozuměli. Mnoho cizinců si sem jede udělat pouze jméno, aniž by se u toho zajímali o okolí. A u něj to bylo extrémní.“ Někdy holt nepadne jablko daleko...
Game 3 v 1967. Akým skvelým skórerom bol mladoch Barry? Takým, ktorý dokázal so zraneným kolenom nastrieľať 55 bodov (a to ešte zahodil osem šestiek), doskočiť 12 lôpt a rozdať 5 prihrávok vo víťaznom stretnutí proti tímu, ktorý bol o trinásť rokov neskôr oficiálne vyhlásený za najväčší v histórii ligy.
'59 BOB COUSY
CrunchTime: Další člověk, který posouval nejlepší hru na světě opět o kousek dál. Tentokrát navíc v dresu mých oblíbených Celtics. Cousy měl dokonalou kontrolu nad míčem, měl nepřeberný repertoár přihrávek a nebál se kousků do té doby nevídaných, řeklo by se až exhibičních. To všechno ale předváděl v NBA, navíc jako hlava a duše jedné z největších dynastií, které tahle soutěž zažila. Osmkrát v řadě vedl ligu v asistencích, v této činnosti neměl konkurenci a všichni okolo něj z toho profitovali.
Koten: Ti nejlepší z našeho výběru se rekrutují z let 60. a 70. Russell zářil už na konci 50. let, ale Houdini basketbalových palubovek Cousy je jedinou pravou výjimkou. Do NBA vstoupil už v roce 1950. A končil o třináct let později. Předčasně, protože na prahu 70. let se v jednačtyřiceti letech vrátil. Získat si důvěru trenéra pro něj nebylo těžké, Cincinnati Royals totiž tehdy také koučoval. V roce 1954 zakládal první hráčskou asociaci v rámci velkých lig a stal se jejím prvním prezidentem. Tady začíná náskok NBA v síle slova jednotlivých hráčů. Cousy vytěžil z toho, že jej trenér Red Auerbach ustanovil jednoznačným prvním rozehrávačem, jeho hře navíc prospělo zavedení limitu na útok v roce 1954. Když Cousy před dvěma lety obdržel Prezidentskou medaili svobody, na klopě měl číslo 17, připomínku zesnulého Havlicka.
Game 5 v 1957. Loptový kúzelník a syn francúzskych imigrantov Cooz doviedol Celtics k jednoznačnému víťazstvu v dôležitom piatom zápase série proti Bobovi Pettitovi a St. Louis Hawks, keď si pripísal 21 bodov, 8 doskokov a 19 asistencií. O štyri dni neskôr sa Celtics radovali z prvého titulu v klubovej histórii.
'70 WALT FRAZIER
CrunchTime: Knicks v posledních letech jen nostalgicky vzpomínají na lepší časy, což nevyhnutelně znamená, že si často připomínají i 193 centimetrů vysokého rozehrávače, který jim pomohl k titulům v letech 1970 a 1973. Frazierovi na začátku sedmdesátek ležel New York u nohou a to už je co říct. V tomhle městě je totiž konkurence nesmírně nelítostná. Ale Mr. Cool si uměl lidi získat. Dominoval především v momentech, kdy šlo opravdu do tuhého. Tak jako v rozhodujícím zápase finále roku 1970 proti Lakers. Frazier v Madison Square Garden zapsal 36 bodů, 19 asistencí a to všechno se střelbou více než 70 procent a šestkami 12/12. Prostě Mr. Cool.
Koten: Clyde vlastně dominuje ještě dnes. Povšimli jste si předzápasových módních soubojů Westbrooka s Jamesem Hardenem anebo i LeBronem? Frazier se „uměl oblékat“ už v sedmdesátkách a umí to dodnes, jako spolukomentátor na zápasech Knicks. Hledejte a přesvědčte se, jak barvitou postavou Frazier je. U tohoto pána se učil nejeden filmový kostymér, hudebník či pasák.
Game 7 v 1970. Aj keď toto stretnutie vošlo do histórie ako The Willis Reed Game (zranený Reed nastúpil, strelil prvé body Knicks a tým ich vyhecoval k výhre), bol to Clyde, kto hral proti veľkej trojke Lakers ako z partesu, čo dokazujú aj jeho úžasné stats: 36, 19 plus 7 doskokov a 5 získaných lôpt.
'70 CONNIE HAWKINS
CrunchTime: Pravděpodobně nejméně známé jméno v tomto seznamu. V případě Connieho Hawkinse je to naprosto typické. Nikdy nebyl na výsluní, byl spíše jen jakousi legendou, o které se vyprávělo, ale kterou nikdo skutečně neviděl v její nejlepší formě. Stal se legendou pouličních hřišť v New Yorku, ale vysokou úroveň držel i na profesionální úrovni. Jeho hra byla sakramentsky atraktivní, byl prakticky nebranitelný v situacích jeden na jednoho, využíval rychlého a dlouhého prvního kroku a nekompromisně zakončoval smečí, bylo-li to jen trochu možné. Erving jeho styl o pár let později posunul ještě o něco dál, ale Hawkins uměl hrát pěkně vysoko.
Koten: Hawkins je zosobněním časů, kdy se rozhodně nevyplatilo znelíbit se jednomu funkcionáři. Jeho jméno totiž v roce 1961 padlo v sázkařském skandálu NCAA. Ze školy Iowa byl vyhozen, a přestože byl později očištěn, pro komisionáře NBA Waltera Kennedyho zůstal personou non grata. Hawk tedy sbíral zbytky. Hrál v lize ABL, působil v Harlem Globetrotters, zamířil do ABA. A v roce 1969 byla NBA ráda, že mu smí vyplatit odškodnění 1,3 milionu dolarů. Connie zamířil do Phoenixu a na stará kolena se stal jeho první hvězdou. Měl prý tak velkou dlaň, že mohl míč při doskoku doslova sebrat ze vzduchu, na jeho herní styl později navazovali Kevin Garnett, Amar'e, Chris Bosh nebo Janis. Škoda, že se nemohl poměřovat s Russellem a spol.
Game 4 v 1968 (ABA). Hawk sa v NBA do finále nedostal, ale v prvej sezóne v novej lige ABA vyhral v drese Pittsburghu Pipers v podstate všetko, čo sa dalo (top skórer, cena MVP, majstrovská trofej, cena pre MVP playoff). Vo finálovej sérii hviezdil najmä v štvrtom zápase s 47 bodmi a 12 doskokmi.
'65 Kouč RED AUERBACH
CrunchTime: Jestli existuje legenda mezi kouči, je to tenhle chlapík, který své jméno – naštěstí – spojil s Celtics. Byl to prototyp staré trenérské školy, kdy ještě neexistovali asistenti, hlavní kouč seděl na lavičce se srolovaným papírovým programem v ruce a vykřikoval pokyny. A k tomu všemu měl nezpochybnitelnou autoritu, byl to neomezený vládce prostoru a měl pořádný cit pro hru a především pro výběr těch správných hráčů. To byla jeho největší síla. Auerbach uměl poskládat tým. Proto mohl být tak často viděn v oparu dýmu z vítězných doutníků. Měl k nim spoustu příležitostí.
Určit základní sestavu a rozdělit minuty v takhle nabitém týmu opravdu není práce pro zelenáče. Je to trochu o hubu a vůbec to tomu Auerbachovi nezávidím. Ale kdybych musel, tak moje podkošová formace by byla Kareem na pětce a Russell na čtyřce, zvenku bych nechal nastupovat trojici West, Havlicek a Barry. Jasně, Chamberlain a Robertson by pravděpodobně rozpoutali nějakou vzpouru, ale doufám, že by je někteří uvědomělí jedinci v šatně srovnali (ne, nepočítám s tím, že by tím jedincem byl Rick Barry). Minut pro tyhle dva by se určitě našlo dost a vůbec není vyloučeno, že v koncovkách zápasů by byli na hřišti právě oni. Stejně tak by na hřiště dostatečně chodil Baylor a Erving, kterého by od začátku zápasu pro změnu vyvolávali fanoušci. Tohle by zřejmě byla devítka, se kterou bych do zápasů počítal nejvíc. Cousy, Frazier a Hawkins by byli žolíci čekající na správnou příležitost.
Koten: Rozdělení pozic, tedy vlastně rolí na hřišti, nám přijde normální, Auerbach byl jedním z pionýrů, kteří dali hře řád. Využitím nejsilnějších stránek svých hráčů vznikl náskok Bostonu nad konkurencí. V roce 1966 Red s koučováním skončil. Devět titulů mu stačilo. Do trenérského důchodu tehdy odcházel v osmačtyřiceti letech. Ale zůstal v čele klubu, k šestnácti trenérským letům v Bostonu přidal ještě čtyřicet manažerských. Slavil dalších sedm titulů, ale druhá dvacetiletka mu moc radosti nepřinesla. Černé časy Celtics začaly s úmrtím Lena Biase a nekončily po smrti Reggieho Lewise.
***
Ďalších dvanásť hráčov – honorable mentions – som vybral spolu s Robertom Bradleym, emeritným prezidentom Asociácie pre výskum profesionálneho basketbalu (APBR). Charakteristiku hráčov napísal Rich Kraetsch, spoluhostiteľ podcastu o basketbalovej histórii Over & Back.
'50 George Mikan
Laker z Minneapolisu, Mr. Basketball a originálny G.O.A.T. NBA. Pomohol uľahčiť prechod BAA a NBL do novovzniknutej NBA a bol prvou superhviezdou tejto ligy. Dominoval na poste pivota a bol sedemnásobným šampiónom (2x NBL, 1x BAA, 4x NBA), párkrát najlepším strelcom ligy a práve on bol príčinou zavedenia niekoľkých zmien v pravidlách vrátane moderného pravidla o goaltendingu (zblokovanie strely po jej kulminácii), vytvorenia časového limitu na útok v 1954 a, samozrejme, pravidla o rozšírení vymedzeného územia, ktoré dostalo pomenovanie po ňom: Mikan Rule.
'56 Paul Arizin
Tento krídelník bol v 50. rokoch jedným z top hráčov NBA a celú kariéru odohral v tíme Philadelphia Warriors. V každej zo svojich desiatich sezón sa dostal do All-Star tímu a asi by pridal ďalšie dve účasti, keby nemusel opustiť hru a slúžiť počas dvoch sezón vo vojne v Kórei. Bol ofenzívnym ťahúňom Warriors, ktorým sa v 1956 podarilo získať titul. Šokujúco ukončil kariéru ešte ako stále produktívny hráč, pretože sa nechcel sťahovať do San Francisca, kde sa Warriors presťahovali. V čase odchodu do dôchodku mal najvyšší strelecký priemer v histórii NBA (takmer 22 bodov na zápas).
'57 Bill Sharman
Sharman, vynálezca ranného streleckého tréningu, bol známy ako jeden z najpresnejších strelcov NBA. Stal sa prvým guardom, ktorý pravidelne mával úspešnosť streľby nad 40 percent. Bol neomylným strelcom šestiek – počas svojej 11-ročnej kariéry sedemkrát viedol ligu v percentuálnej úspešnosti trestných hodov. S Bostonom bol štyrikrát šampiónom a ako jeden z lídrov v 50. rokoch pomohol vybudovať značku Celtics, klubu, ktorý v ďalšej dekáde NBA absolútne dominoval. Mal rovnako úspešnú trénerskú kariéru: získal majstrovský titul v ABA s Utah Stars a titul v NBA s Lakers.
'58 Dolph Schayes
Dvanásťnásobný účastník Zápasu hviezd ako hráč Syracuse Nats, majster NBA 1955 a jeden z najkonzistentnejších profíkov 50. rokov. Súperi len horko-ťažko zastavovali jeho šikovný dvojitý úder: smrtiacu strelu z miesta z dlhšej vzdialenosti, typickú svojim veľkým oblúkom a razantné vniky pod kôš. Meral len niečo cez dva metre, preto nehral v útoku ako tradičný podkošový hráč a exceloval mimo dolného postavenia. Stal sa prvým hráčom v NBA, ktorý prekročil hranicu 15 000 bodov. Keď v roku 1964 ukončil kariéru, držal rekord NBA v počte odohraných zápasov a v bodoch bol druhý za Pettitom.
'58 Bob Pettit
Skvelý power forward Pettit bol prvým držiteľom ocenenia pre najužitočnejšieho hráča NBA (1956, druhýkrát sa stal MVP sezóny o tri roky neskôr) a taktiež bol prvým hráčom NBA, ktorý nastrieľal viac než 20 000 bodov. V každej zo svojich jedenástich sezón hral v Zápase hviezd a mal v priemere aspoň 20 bodov na zápas (jeho kariérny priemer 26 bodov je stále v top desiatke histórie ligy). Jeho ďalšou prednosťou bolo doskakovanie, najmä v útoku. O Pettitových nesmiernych kvalitách svedčí aj to, že bol desaťkrát za sebou v prvej päťke ligy a nezabudnuteľných je jeho 50 bodov v rozhodujúcom šiestom zápase finále 1958, keď doviedol Hawks k prvenstvu.
'65 Sam Jones
Bol tak trochu v tieni svojich spoluhráčov Cousyho, Russella, Havliceka či K.C.-ho Jonesa a aj dnes je prehliadaný, keď sa debatuje o velikánoch NBA. V období 1959 až 1966 bol dôležitým členom tímu Celtics, ktorý osem rokov sedel na tróne ligy a celkovo bol Sam desaťnásobným šampiónom (viac titulov ako on – jedenásť – má len Russell). Počas kariéry zaznamenal vyše 15 000 bodov, ale najviac ho preslávila jeho chladnokrvnosť v rozhodujúcich situáciách a momentoch zápasov – odtiaľ vzišli jeho prezývky The Shooter a Mr. Clutch. Jeho veľké strely sú ozdobou histórie Celtics.
'68 Nate Thurmond
Thurmond bol prvý hráč, ktorý oficiálne zaznamenal quadruple-double v NBA. Hral na poste centra a počas svojej 14-ročnej kariéry bol výborným zakončovateľom, doskakovačom a obrancom. Takisto bol jedným z najsilnejších hráčov v histórii NBA; dokázal pribrzdiť a znepríjemniť život nejednému dominantnému podkošovému hráčovi. Kareem ho považoval za najtvrdšieho obrancu, akému kedy čelil. Nikdy nezískal titul šampióna, ale bol súčasťou niekoľkých významných tímov (San Francisco/Golden State Warriors a na konci kariéry Chicago Bulls a Cleveland Cavs).
'70 Willis Reed
Najviac je známy vďaka jeho historickému, heroickému a obdivuhodnému výkonu v siedmom zápase finále NBA 1970, ale v Asociácii toho samozrejme predviedol oveľa viac. Môže sa zaslúžene pýšiť tým, že bol dvojnásobným šampiónom ligy v drese newyorských Knicks, dvakrát finálovým MVP, najužitočnejším hráčom súťaže z roku 1970 a sedemkrát zvolený do Zápasu hviezd. Aj keď mu kariéru skrátili zranenia, The Captain vynikal pod košom celú dekádu, bol skutočným vodcom mužstva, dobre bránil a konzistentne si pripisoval double-double.
'73 Dave Cowens
Na začiatku 70. rokov si kluby NBA vydýchli, keďže skončila dominancia Celtics. Potom však prišiel do Bostonu červenovlasý chlapík Dave, ktorého energia a všestrannosť pomohla tímu k návratu medzi elitu ligy. V rokoch 1974 a 1976 sa tešil z majstrovského titulu a v 1973 získal cenu pre MVP ročníka. Okrem toho sa osemkrát dostal do All-Star výberu a vďaka kombinácii rýchlosti a sily bol jedným z najzručnejších podkošových hráčov. Je jedným z len piatich basketbalistov v análoch NBA, ktorí viedli svoj tím v bodoch, doskokoch, asistenciách, blokoch a ziskoch v jednej sezóne.
'73 Pete Maravich
Pistol Pete, úžasný driblér, playmaker a šoumen, je možno najznámejší tým, čo nedokázal, na rozdiel od toho, čo dokázal. Bol označovaný za veľkú bielu nádej NBA, ale nikdy nesplnil obrovské očakávania, ktoré sa do neho vkladali. Napriek tomu ukončil svoju desaťročnú kariéru ako jeden z velikánov všetkých čias a inšpirátor ďalších generácií mladých hráčov. Po produktívnej a pomerne úspešnej ranej kariére v Atlante Hawks putoval do nového tímu ligy New Orleans Jazz, s ktorým sa však kvôli zraneniam a slabému manažovaniu nikdy nedostal do playoff. V roku 1977 bol najlepším strelcom (31,1 bodu na zápas).
'77 Bill Walton
Jeden z najväčších „čo ak-ov“ v celej histórii NBA. Do ligy prišiel s fanfárami v roku 1974 a takmer okamžite naplnil očakávania, keď pomohol Portlandu Trail Blazers vyhrať v 1977 majstrovský titul. Z pozície centra dominoval v útoku i obrane, hral kolektívne, jeho prihrávky mali oči a bola radosť ho sledovať. V nasledujúcej sezóne získal cenu pre najužitočnejšieho hráča, ale potom sa nanešťastie Waltonov príbeh zmenil k horšiemu. Zranenie za zranením zmarilo jednu z najsľubnejších kariér v NBA. Všetko si vynahradil roku 1986, keď sa radoval z titulu ako platný člen zostavy Celtics.
'79 George Gervin
Štíhly snajper s coolovou prezývkou Iceman. Hral v CBA, keď ho oslovil Red Kerr – vtedajší funkcionár Virginie Squires z ABA – a zvyšok, ako sa hovorí, je história. Klub ho po roku predal do San Antonia Spurs a farby tohto tímu rok čo rok reprezentoval v All-Star zápasoch ABA a neskôr NBA, keď sa tieto dve ligy v 1976 zlúčili. Koncom 70. a začiatkom 80. rokov bol streleckým šampiónom; fanúšikovali milovali jeho štýl hry a efektné zakončovanie finger-roll donáškou, ktorú preslávil. Pravidelne hral v playoff, ale do finále sa mu prebojovať nepodarilo. Jeho priemer 26 bodov na zápas je dodnes v top desať histórie NBA.
***
Koľko kariérnych trojok dali hráči nášho UDT 1949–1979?
Russell . . . 0
Havlicek . . . 0
Chamberlain . . . 0
Baylor . . . 0
West . . . 0
Abdul-Jabbar . . . 1 v NBA (1987)
Robertson . . . 0
Erving . . . 151 – 98 v ABA (1972–1976); 53 v NBA (1980–1987)
Barry . . . 220 – 143 v ABA (1968–1972); 1 v NBA-ABA Supergame II (1972); 76 v NBA (1979/80)
Cousy . . . 0
Frazier . . . 0
Hawkins . . . 6 – 1 v ABL (1961/62), čo bola prvá liga, ktorá zaviedla trojbodové koše; 5 v ABA (1967–1969)
***
Na záver odporúčam dva dokumenty o histórii NBA: 25 YEARS – THE NBA STORY (príbeh prvých dvadsiatich piatich rokov NBA) a THE HISTORY OF THE NBA z roku 1990.
