Komplexy vítězí, a i dnes, i když v menší míře, je období vánoční i novoroční provázeno většími či menšími výbuchy, které děsí psa a zvyšují můj tlak. Aby mi bylo rozuměno, chápu silvestrovské veselí a z okna rád pozorují rachejtle, nevadí mi výbuch a všechny průvodní jevy. Není to moje gusto, ale proč ne. Ale probůh proč už dva týdny předem mi pod okny chodí menší i větší jedinci a skupinky, které své komplexy řeší výrobou hluku? Kdybych někomu zarval sirku ve zvonku a zpříjemnil mu tak večer, budu považován nejen za chuligána, ale i za hňupa. Když mi ale pod okny vybuchují piráti, petardy a podobné civilizační vymoženosti, je to považované za normální. Rodičové kupují a platí, blbečci se realizují, a i když je to podle mých znalostí postižitelné, policie nereaguje. Před pár lety jsem viděl svého spoluobčana, jak takto vyvádějícího spratka chytil za ucho a dal mu pár pohlavků. Neuvěřitelně jsem mu v té chvíli fandil a v duchu děkoval. Jedna vlaštovka ale jaro nedělá.
Moje zadostiučinění není moc lidumilné a ani mne zas tak moc netěší. Přesněji povězeno, těším se na tu chvíli právě teď, kdy za okny slyším možná dvacátý výbuch za pět minut, ale když ta chvíle nastane, zase taková radost to není. Na Nový rok usednu k televizním novinám a čekám. Čekám po tom všem slavnostním na reportáže z nemocnic o prstících a ručkách, které zase někomu odlétly do povětří. Není to ode mne moc pěkné, ale byla to jejich volba.
