První květiny jarní v ulicích rozkvetou,
první květiny jarní v očích dívek jsou
a oči ty modré, černé a kovové
jsou z daleka hbití a větrní poslové,
aby jsi věděl, že za městem,
za tvýma rukama sevřenýma
leží veliká zem
a taje.
Dnes jako včera by bylo, kdybys šel sám,
ulice, bláto, sněhových mraků rám,
ale náhle, ty železná drúzo mezi kameny,
jsi čímsi v srdci i v hlavě vlaze zmámený,
pod kyticí pohledů jako bys rozkvétal, oblázku holý,
čím krásnšjší dívka jde okolo,
tím více to bolí.
V podzemních hospodách zahráli: Jaro je tady!
na horách daleko roztává sníh,
sto krásných těl řeklo ti, že jsi dnes mladý,
do rukou chtěl bys vzít každičké z nich,
s nejkrasším utéci na konec světa
do jizby nalité teplem jak pupen rašící,
zapomnět na všechnu bídu v černé ulici
a polibky, jež oblak měly by krajku a pěnu
si trhat ty oči a rty a ňadra a ženu.
Zatím však stojíš a stojíš
s míznatou touhou kol rozřízlých úst,
krev do ran ti roste, že musí růst,
a náhle stromem jsi s rameny roztaženými,
přísným a černým stromem, co stojí uprostřed zimy,
a pod ledy, které tím jarem neroztávají,
ucítíš polární smutek rodných svých krají,
do kterých zarůstáš kořeny.
O plakát tančírny opřený
octneš se v předměstkých činžácích,
v závěji vychladlých jizeb sta uvidíš srdcí
a na nich odvěký sníh.
Tu poznáš,
že v tento led a v tyto skály
se slunce březnové ni v červnu nepropálí,
a z rukou, z haluzí v nebe se deroucích,
střeseš ten podzimní lístek, kterým jsi před chvílí zjih,
ztvrdneš, — zpřísníš, — zledovíš
pro jiné jaro jiného milování,
jež čeká teprv své vybojování,
neb jeho květiny mírné a veselé
vyrostou na hrotech mečů,
na stvolech z ocele.
Jaro nebeské, vím,
letos jsi jenom podobenstvím,
jako jsi bylo a budeš vždy,
když v člověku pokvete svět.
Na rohu ulice,
na ostří štěstí a běd
poznal jsem nejhlubší znamení tvá, ó jaro roku
1922.
(Jiří Wolker - Jaro)
A kto sa dočítal až sem, tak skúste Filthy Dukes - Twenty Six Hundred (5:03-9:11).
