3. Augusta 1943 - uterý
Moje drahá Liduško!
"Rád bych Ti za tvé miloučké dopisy napsal něco moc pěkného. Stačilo by, kdybych napsal to, co každý večer cítím, když si Tvé řádky znovu a znovu pročítám, ale snad už nedovedu tak hluboké city vtělit na papír. Ty mi píšeš, že mne máš strašně ráda, ale jak Tě mám já rád, pro to bych nenalezl žádný výraz, všechny jsou slabé. Dívám-li se do minulosti, divím se sám sobě, že jsem mohl chodit vedle Tebe někdy tak netečně, dnes nedělal bych nic jiného, než bych se na Tebe díval a dělal jen to,co bych Ti vyčetl z očí. Z Tvých dobrých očí - a já je přece někdy donutil svou tvrdostí k slzám. Jedno mi však Liduško věř: nikdy jsem naši lásku nezradil, ať se dělo co se dělo, ať jsem dělal já nebo Ty cokoliv, vždycky jsem věřil, že to zase přejde a že zas budem v lásce spolu žít. To jsem si uvědomil tehdy za naší velké krise - v létě a v podzimu 1939 - to totiž, že na Tebe nemohu nikdy zapomenout a že žádná oběť není mi pro Tebe dost velká. Proto jsem se rozhodl si Tě vzít, a řekl jsem si (víš, že jsem plavec): když skočíš po hlavě do vody, ať je voda jakákoli, plavat se musí! A já byl rozhodnut držet naše manželství za každou cenu a nikdy jsem nepovažoval některou z našich manželských krisí za nepřekonatelnou a to platí i pro případnou budoucnost, dožiju-li se jí.
Dnes jen lituji těch několika neshod, i těch nebylo třeba, ale to už je život. Teď bych místo těch zkoušek nervů si sedl vedle Tebe, položil svou hlavu na Tvůj klín, vzal Tvé ruce do svých, líbal bych je a prosil o pohlazení. Za jeden večer, který bych ještě mohl s Tebou strávit, dal bych dnes svůj život, který má dnes cenu tak jednoho až dvou měsíců. A měl-li bych to přežít a dožít se řady takových večerů, Liduško - dovedeš si vůbec představit, jakého štěstí bych se dožil? Jenže o tom jsem uvažovat nechtěl, Ty mi přece dodáváš v jednom dopise tolik naděje, že bych o tom neměl pochybovat, ale já už jsem ze svého optimismu a ze své víry v dobrý osud tolik slevil, už nejsem ten usměvavý chlapec, kterým jsem snad byl ještě před rokem. Ale Ríšo, kam to míříš, vždyť jsi chtěl Lidušku potěšit a zatím...
Tvou arii "Lásko má jediná..." zpívám si každého večera. V prvních dnech jsem si nemohl vzpomenout na melodii, ale pak mi najednou z čista jasna napadla, to sis ji asi zpívala a přenosem myšlenek jsem si na ni vzpomněl."
List z 25. Augusta 1943
Moje zlatá Liduško!
"Je večer, melancholie dne. Znovu probírám dnešní události - Tvou návštěvu a jako vždy po návštěve lituji, že jsem Ti neřekl to i ono a dnes obzvláště. Překvapilas mě a to víš, člověk žijící delší dobu v kriminále není na náhle změny zvyklý, ať přinesou cokoliv, dobré i zlé. Tak se zas uchyluji k papíru a snad dá Bůh a nějak Ti to bude doručeno.
Předně Tí líbám ruce za vše, co pro mně činíš, cos již učinila a i co ještě pro mne budeš musit vykonat. Liduško moje, děkuji Ti a budu, dopřeje-li mi toho osud, vděčným dlužníkem. Tvá zmínka o tom, co jsem Tě už stál na hotových penězích, je sama vysvědčením Tvé nekonečné statečnosti a což ty balíky, ty kouzelné dorty, to víš, že jsme ten dnešní hned po oběde zpracovali a blahořečili ve spolek Tvému umění a teď večer po těch výtečních řízcích jsme zase jednou příjemně štastni.
A já sám jsem jako malé dítě ráno po štědrém večeru: viděl jsem svou Lidušku, viděl? Vidím Tě ještě stále, jsi nějaká nová, máš na sobě něco nového, nedovedu popsat jednotlivosti, tak prohlížet jsem neměl čas a pak, kde byla v tou chvíli chladná vnímavost? Vím jen, že jsem Tě skutečně viděl, že jsem Tě držel za ruku, že jsem s Tebou mluvil a že jsem Tě dvakrát políbil. Vím, že jsi krásná, čím dále po Tobě toužím více, i když snad je to touha poslední. Láska se neptá na to, jaké jsou její praktické vyhlídky, naopak, překážkami roste a sílí a již podle toho jsi můžeš udělat představu - jak miluji. Jenom při vzpomínce na Tebe se mi rozeskáče srdce rychleji, což potom když Tě vidím, když jsem Tě měl živou před sebou. Jsem jako zamilovaný mládeneček, který jsi vždy dělá dobrá předsevzetí než jde na dostaveníčko, ale jakmile spatří princeznu svého srdce, oněmí a vše, co chtěl říci, zapomene. Ne, nezapomene, ale nemá kdy a neví jak Ti to říci, jen vníma tolik krásy najednou, je to vůbe možné? Snad se Ti to bude zdát přemrštěným, ale často si myslím, že jsem snad v životě nebyl tak šťastným jako jsem teď. Vím a vědel jsem dřívě, že mě máš ráda, ale to jsem jen věděl, chladně věděl, ale nyní cítím, to jest, když má člověk ve světe někoho, kdo jej miluje přes všechny překážky osudu a jak to člověku dodává síly - milovat a být milován - co může život člověku dát více?
Smrt za takových okolností ztrácí svůj děs a věru, lehce by se mi umíralo nebýt vědomí, že tím bude způsobena bolest milované. Proto, Liduško, nelituj svého Ríši, ani zdi ani mříže nezabrání růstu mé lásky k Tobě a je-li láska nejkrásnějším projevem života, pak žiji jak jsem dosud nikdy nežil.
Máme nyní na cele bibli, dostal ji kamarád od sestry. Čtu ji denně a dělám si výpisky - pracuji v oboru, který mě zajímá a věříš, že se mně tu pomalu nedostáva času? V kriminále a člověk se nenudí, naopak, má málo času, je to skoro k nevíře. A pak křesřanské učení, učení, které dodávalo tisícům otroků útěchy, učení, které zná pomíjivost tohoto světa, jako stvořené pro člověka, připravujíciho se na smrt. Pro změnu sáhnu občas k Schillerovi a čtu své zamilované verše. Mám jich několik vybraných, některé už umím zpaměti a tak mi tu čas utíká. Život doplňován jako kulturnímu doplňky, plný, hodnotný život i na cele čtyřicet jedna, oddělení IIa, pro ten jsem musil do kriminálu, abych se naučil žít. Jak je to prosté a přece jsem tápal a chyboval. Ovšem, to co sis přečtla na předešlé stránce, to je vyjádření nálady dne, když jsem Tě opět viděl, dne slavnostního a slunného.
To víš, že přicházejí také dny temnoty a smutku. Takovým byl den, když jsem dostal Tvůj poslední dopis. Když jsi jej psala, alespoň tu jeho první část vím, že byl smáčen slzami a ty vyvolali své sestřičky i do mých očí. Můj pokojík, náš pokojík, ztracený ráj minula. Co bych dnes dal za jeden den, za jednu noc, jichž se tam prožil tolik s Tebou. A byly i takové dny, i to si musím dnes připomenout, že jsem chodil zatvrzelý kolem Tebe, jako by Tě tam nebylo. Dnes si říkám: bylo to vůbec možné? Ztracené dny, nenávratně ztracené a třikrát ztracené dny, kdy tvrdost přehlušila lásku. Poučení do budoucna, nebude-li ovšem již marné. Ale více bylo těch dní, když jsem Tě viděl usměvavou, kdy jsem Tě líbal, hladil, kdy jsem Tě viděl šťastnou a vzpomínka na tyto dny mi způsobuje bolest, lítost nad naší láskou, lítost nad Tvou dnešní samotou, nad Tvým pláčem, k němuž se přiznáváš a nad mou bezmocností. V takových chvílich chtěl bych žít už proto, abych Ti mohl vše co musíš nyní vytrpěti stonásobně-vynahradit. A uvedomím-li si, že mi toho možná osud nedopřeje a že snad budu musit brzy odejít a místo odčinění bolestí způsobit ještě větší bolest, je mi smutno a do pláče. Ne pro mně samotného, ale pro Tvou bolest. Než ponechme osudu ať rozhodne a smiřme se s ním, co zbývá člověku proti rozhodnutí Prozřetelnosti. Teď dost těch úvah, zítra dopíši praktické nezbytnosti, zatím "dobrou noc". Jistě na mne myslíš co bys také dělala zvečera, kdy je člověku samotnému smutno.
Spi, má drahá, a vzpomínej, nech si o mně zdát něco pěkného. Líbám Tě na ústa, spinkej..."
Ríša.
Zdroj:
https://www.databazeknih.cz/knihy/zaluji-1-svazek-pankracka-kalvarie-204848
