Na co jsem čekal? Na prostotu života? Vlastně na nic...A možná na smrt a bolest. Ale blízkost skály, její chladivý a drsný pohlazení mě uklidňovali, jako když u nás v zahradě zapadá slunce a les šumí v rytmickém pohupování. Seděl jsem tam a mrzl, ale nevadilo mi to, protože v mém nitru se rozlévaly poslední zbytky tepla z toho krásně prožitého západu slunce. Nevěděl jsem nic, ale vlastně sem ani nic vedět nechtěl, jen sedět, nemyslet. Nechat si profukovat hlavu, vypustit myšlenky a nechat je unášet někam k horám, Bohum, do prázdna. Pomalými naučenými pohybmi jsem rozbalil spacák, nasoukal do něj tu stuhnutou masu těla a bezmyšlenkovitě, spokojeně usnul.
O týden oznámili horolezci, že pod Horou naděje našli umrznuté tělo člověka s úsměvem na rtech....
