S vynálezem spalovacího motoru začaly v mnohých státech světa vznikat malí či větší výrobci vozidel. Motory byly lehčí a lépe obsluhovatelné než parní stroje a oproti v té době standardně používanému hipopohonu v čase mimo činnost s minimálními nároky na údržbu a prostor. Situace výroby automobilů v carskému Rusku byla ale odlišná od zbytku Evropy a severní Ameriky. Pokud např. ve Francii vzniklo do roku 1914 více než 20 různých výrobců, v Rusku existovaly pouze tři - Rusko-baltický vagonový závod, jehož automobilová divize vznikla v roce 1910 nákupem firmy Akciová společnost pro stavbu a údržbu posádek a vozidel FRESE a K, která vyrobila v roce 1896 první ruský automobil s motorem J. A. Jakovleva a poté více než 500 vozidel (osobní, nákladní, omnibusy), částečně s motory licence De Dion Bouton, dále firmy Lesner a Puzyrjov. Dohromady jejich výroba tvořila okolo 5 % potřeby pro ruský trh.
Po zkušenostech z rusko-japonské války, testování obrněného vozidla Charron, Girardot et Woigt - Nakašitze a uspěších 1. autokulometné roty (bleskově obrněné v Admiralitních Ižorských závodech z narychlo posbíraných podvozků) proti německé jízdě a pěchotě na počátku války, si vedení ruské armády uvědomovalo potřebu urychlené sériové výroby obrněných automobilů, ať už vyzbrojených kulomety nebo kanony. Vzhledem k výrobě vozidel v Rusku byla jediná možnost urychlený nákup podvozků ve světě a jejich opancéřování v domácích železárnách.
Vznik vozidla
Jedním z vybraných a rychle dostupných podvozků (společně s podvozky Fiat 72HP, Jeffery Quad Buda a již obrněnými Austin) byl i pětitunový nákladní automobil firmy Garford Motor Truck Co. z Ohia, USA. Tento podvozek oslovil hlavně genmjr. Filatova svojí nosností, a tudíž možností použít i dělovou výzbroj (již vyrobené kusové dělové automobily na lehčích podvozcích jako Russo-Balt C 1915 Někrasov-Bratoljubov byly přetížené). Odstrojený podvozek bez kabiny a nástavby vážil 3931 kg. Pro potřeby ruské armády bylo v listopadu 1914 objednáno okolo 60 ks těchto nákladních vozidel, částečně určených pro opanceřování a ozbrojení a součastně probíhaly projektové práce na nástavbě a zkoušky výzbroje pro dva objednavatele, neboť jedno vozidlo, přímo zakoupené Sekreťevovou komisí, již bylo v Petrohradu. Objednávka pro Putilovský závod zněla na 30 ks pro armádu - Garfort-Putilov (armádní) a na 18 ks s výkonějšími motory pro námořnictvo - Garfort-Putilov (námořní), určených pro pozemní obranu námořní pevnosti Petra Velikého v Revelu/Tallinu. Zkoušky výzbroje probíhaly od listopadu 1914 v Důstojnické střelecké škole v Oranienbaumu. Testovaly se kanony 76,2 mm vz. 1910, 37 mm Maxim-Nordenfeld, 47 mm Hotchkiss a 57 mm Nordenfeld.
Popis konstrukce
Podvozek vozidla byl rámový, dvounápravový s odpružením listovými pružinami. Přední náprava byla řiditelná s jednoduchými koly, zadní hnaná s dvojmontáží. Kola se montovala loukoťová, dřevěná s plnými gumovými pneumatikami. Vozidlo poháněl benzinový, vzduchem chlazený čtyřválec o výkonu 30 HP, umožnující na zpevněné cestě pohyb rychlostí do 18 km/h a při zásobě benzinu asi 132 litrů mělo vozidlo dojezd okolo 120 km. Ve vozidle byla montována ještě přídavná nádrž o neznámém obsahu, používaná na vodu nebo benzin. Výkon byl přenášen přes mechanickou převodovku 4 + 1 (s převracečem chodu) plochým řetězovým převodem na obou stranách, chráněným panceřovými kryty, na zadní nápravu. Elektrická síť je stejnosměrná, jednovodičová, pracující s napětím 12 V. Napájí přední světlomety, světlomety přídavné a houkačku. Startér je elektrický a mechanický. Jako nouzové osvětlení slouží petrolejové lampy.
V přední části vozidla je umístěn motor, palivové nádrže a stanoviště řidiče a velitele, se sedadly na motoru. K pozorování slouží přední obdélníkové stavitelné průzory, boční kulaté a na střeše je umístěn pozorovací poklop. Ve střední části v bočních sponsonech jsou umístěny 2 kulomety Maxim 7,62 mm vz.1910 s odměrem 110 stupnů, jejich obsluha, zásoby munice pro kulomety a kanon a nářadí. Zadní část tvoří rozměrná otočná věž pro kanon 76,2 mm vz. 1910 na ložiskovém čepu a svařovaném podstavci. Kanon měl jednoduchý zaměřovač pro přímou palbu, odměr 260 stupňů (střed osy dozadu), dostřel 3000 metrů a vezenou zásobu 44 nábojů (12 ve věži a 32 ve vozidle). Dále vozidlo disponuje jedním přenosným kulometem Maxim 7,62 mm vz.1910.
Panceřování konstrukce Filatov je vyrobeno z ocelového plechu o tloušťce 6,5 mm, nýtovaným na kostru, chránícího před probitím puškovým nábojem 7,62 mm Mosin 91 / 7,92mm Mauser 98 na 50 m a průbojným na 100 m.
Osádku tvoří 8-9 mužů.
Výroba v Sankt Petěrburgu
Jako první začala Putilovská továrna v březnu 1915 vyrábět zakázku pro armádu. Již na konci srpna je dokončeno 19 vozidel a zbytek zakázky je dokončen v polovině října. Při prvním nasazení se ukázalo, že řidič není schopen v bojových podmínkách cíleně couvat do palebné pozice (kanon mířil dozadu), a tak je projekt upraven a vozidla vyrobená od července mají již nouzové zadní řídící stanoviště.
Následná série 18 ks pro námořnictvo se mírně lišila od předchozích vozidel. Jsou použity prodloužené podvozky s motory o výkonu 35 HP (??, zadní stanoviště řidiče je již standardem a je zesíleno pancéřování na 7 mm, v exponovaných místech až na 13 mm. Vezená zásoba munice je zvýšena na 60 nábojů pro kanon a 9000 nábojů pro kulomety. Hmotnost tím vzrůstá z 8600 kg na 11 000 kg.
Nasazení v boji
Vozidla z výroby byla plynule zařazována k frontovým jednotkám - autokulometným četám a opatřena bojovými jmény. Tyto mobilní jednotky se skládaly z jednoho dělového, dvou (někdy tří) kulometných vozidel (většinou Austin 1914 a Austin 1915), průzkumných motocyklů, zásobovacích, dílenských a technických vozidel a cisteren.
Vozidla byla přidělena k četám - 5. (Běssměrtnyj-Nesmrtelný), 6. (Sibirjak), 7.-11., 12. (Svjatogor), 13., 14. (Dobrynja), 15. (Groznyj-Hrozný), 16. (Zabajkalec), 17. (Kolyvaněc), 18. (Rokot-Hřmící), 19. (Puškar-Dělovec), 20. (Gromoboj-Hromový), 21. (Vitjaz-Rytíř), 22. (Michajlovec), 23., 24. (Graf Rumjancev-Hrabě Rumjancev), 25., 26. (Čudovišče-Příšera, Monstrum), 27., 28. (Rešítělnyj-Rázný), 29.-31., 32. (Zabavnyj-Legrační), 33., 34. (Drakon-Drak), 35., 36. (Bajan-Harmonika).
Vozidla byla hodnocena velice dobře hlavně pro silnou výzbroj a kvalitní pancéřování. Jediným jejich problémem byla horší pohyblivost v nezpevněném terénu a malá rychlost. Vozidlo také limitoval kanon mířící dozadu. Byla používána po celou dobu války na německo-ruské frontě s až neuvěřitelně malými ztrátami (do jara 1917 ztraceno pouze 7 vozidel).
Po uchopení moci bolševiky, v nastávajícím rozpadu Ruska a občanské válce, byla vozidla používána v armádách několika různých stran. Většina zůstala v rukách vznikající DRRA, největším mimoruských uživatelem bylo Německo (až 5 vozidel), z nichž několik bylo úspěšně použito při po potlačování pokapitulačního revolučního kvasu. Dalšími uživately bylo Polsko (3 ks - Dziadek, Zagłoba a Generał Szeptycki), Lotyšsko (1 ks - Kurzemnieks, ex.Lāčplēsis), Estonsko (1 ks - původně zajat vojsky gen. Judeniče), Rumunsko (1 ks - vozidlo od 4. obrněného oddílu Ruské armády) a Československé legie na Rusi (1 ks - Groznyj, použit jako dělový vůz obrněného vlaku).
