V textu budu používat název koncentrační tábor, neboť pojmenování zřizovatelem je celkem nezásadní. Název nedobrovolného shromaždiště - tábora nebo oblasti, ve kterém je např. úmrtnost 15 a více %, ať už se nazývá jakkoliv, je pro jeho funkci naprosto nepodstatný. To, že většina těchto zařízení byla vytvořena v dobách ozbrojených konfliktů není omluvou, protože byla primárně určena pro civilní obyvatelstvo internovaného bez soudního rozhodnutí.
Prvním prokazatelným provozovatelem koncentračních táborů se stala Francie (v té době konstituční monarchie) ve třicátých letech 19. století. V roce 1830 se vylodily francouzské jednotky podle Napoleonova plánu z roku 1809 (gen. de Bourmont/38 tis. mužů) v Alžíru (částečně kontrolovaným osmanskou říší a částečně místními vůdci) a cílem získat kontrolu nad důležitými přístavy Al-Djazzâïr a Oran a tím i nad celou oblastí. Toto rozpoutalo sedmnáctiletý boj mezi francouzskými jednotkami a místními kmeny (šejk Abd al-Qádir). V tomto konfliktu bylo poprvé použity koncentrační tábory a zóny, do kterých byly umísťováno obyvatelstvo celých vesnic a oblastí (ať už jako odříznutí povstalců od zázemí nebo pro uvolnění zemědělské půdy a opěrných bodů pro loajální přistěhovalce). Celkové ztráty na domorodém obyvatelstvu se odhadují na 600 tis. až 900 tis. lidí (ze 3 mil.), z nichž okolo 15 - 20% zemřelo z různých příčin v již zmiňovaných táborech a oblastech.
V návaznosti na "Pochod na západ" ve 20. letech 19. století v USA se postupující osadníci dostávali do zatím největšího střetu s původními obyvateli (lovci, sběrači, zemědělci a jejich kombinace). Po sérii střetů situace vyústila ve schválení Indian Removal Act (Zákon o přesunu indiánů na západ/Jackson/1830). Během těchto násilných přesunů (např. Stezka slz - 10-15 tis. zahynulých z 50 tis. přesouvaných) a následném usazení v rezervacích (naprosto neakceptujících původní obživové návyky) zdecimovaly postižené obyvatelstvo o cca 60% (z 600-700 tisíc na 250 tis.).
Do té doby byly ztráty v těchto zařízeních pouze vedlejším produktem (ale pro zřizovatele sloužícím věci). Název "koncentrační tábor" s primárně likvidační funkcí byl poprvé použit v roce 1896 za kubánské války o nezávislost na Španělsku. Španělská neschopnost získat kontrolu nad tímto ostrovem vyústila po jmenování gen. Valeriano Weyler y Nicolau guvernérem Kuby k taktice spálené země a zřizování koncentračních táborů pro civilní obyvatelstvo (odstřižení povstalců od zázemí a zásobování). V těchto táborech zemřelo z důvodů řízené podvýživy a z toho plynoucích nemocí okolo 320 tis. Kubánců (cca 1/5 obyvatelstva).
Tato efektivní metoda byla znovu použita (po marných pokusech vyhrát válku vojenskými prostředky) jednotkami Velké Británie ve Druhé bůrské válce 1899-1902 pod vedením gen. Horatia Herberta Kitchenera. Ze 120 tisíc internovaných občanů Oranžského svobodného státu a republiky Transvaal do táborů na Cejlonu a Ostrově Sv. Heleny (většinově ženy, děti a starci) zemřelo v táborech 28 tis. Búrů (potomci nizozemských přistěhovalců) a 14 tis. černochů a míšenců.
Další použití těchto zařízení nastalo téměř souběžně ve filipínsko-americké válce. Po vítězství ve španělsko-americké válce a obsazení Kuby se v roce 1899 vylodily invazní jednotky USA na v té době jíž na Španělsku nezávislých (1898) Filipínách. Výzbrojí slabší filipínské jednotky ustoupily do hor a začala oficiálně tříletá válka (poslední partyzáni ukončili boje až v roce 1913). Vzhledem k neexistenci klasických bitev (mimo bitvy o Manilu a o Qinguu) americké jednotky používaly taktiku likvidace a vypalování zázemí a internace civilního obyvatelstva. O život, ať už v koncentračních (reconcentrados) táborech (US samosprávou nazývané "bezpečnostní zóny") nebo popravami, epidemiemi a hladomorem přišlo mezi 300 tis. až 1 mil. Filipínců.
Poslední "předsovětské" a "přednacistické" tábory zakládalo Vilémovské Německé císařství v Namibii - německé kolonii získané v roce 1884. Na popud úředníka pro osidlování Afriky Paula Rohrbacha byl zřízen v roce 1908 na Žraločím ostrově pracovně-sběrný tábor pro domorodé obyvatelstvo zájmových oblastí s jasným cílem "Abychom zajistili klidné osídlení pro bílé proti špatným, kulturně nižším a predátorským kmenům, je možné, že převýchova nebo vyhlazení se stane nezbytným". Tato myšlenka stála život 90 tis. původních obyvatel (ze 150 tis.).
Vývoj těchto zařízení v dalších obdobích byl, myslím si, již dostatečně popsán různými autory, ať už přesně a "suše" faktograficky nebo tím "jediným a správným" ideologickým pohledem.
