T-26 typ 1931 (1932) - poprvé s kanonem (TTD)
Tento prototyp byl po střeleckých zkouškách označen jako schopný služby. Pro sériovou výrobu se počítalo s tuzemskými kanony B-3 (kanon Rheinmetall 37 mm v lafetě PS) Tento kanon se plánoval i pro tanky BT-2. Bohužel dělový závod č. 8 Im. M. Kalinina z plánované dodávky pro rok 1931, která činila 225 kusů, nedodal ani jeden a dodávky pro rok následující byly jen mírně optimističtější, montovaly se do prvních desítek sériových tanků znovu kanony Hotchkiss a několik vyrobených B-3 a PS-1. Po uvolnění kapacity pro výrobu kanonů PS-2 (licence Rheinmetall vz. 1930/37mm) s továrním označením 5K se na konci roku 1932 dočkaly "dvacetšestky" i kanonu sériově vyráběného v SSSR.
Namontováním kanonu do již tak stísněného prostoru pravé věže, se tento ještě zmenšil a prakticky neposkytoval střelci-nabíječi žádný komfort. Když připočítáme praktickou nemožnost domluvy s druhou věží, bojová efektivita vozidla jako bojového kompletu, s přihlédnutím k použitým zbraním, nebyla nijak oslnivá. Tyto stroje byly určeny pro velitele čet a rot a měly palbou podporovat podřízené stroje. Nedovedu si představit, jak velitel roty tanků, pod palbou, po pás vysunutý z věže, zběsile kolem sebe mávající signalizačními praporky, dokáže ještě sledovat a vyhodnocovat situaci, velet svému tanku a celé rotě, nabíjet, vybírat cíle, zaměřovat je a střílet. Pro velitele vyšších celků (od roty) se do vozidel montovala radiostanice 7N s dosahem 10 km a rámovou anténou, montovanou na držáky na blatnících okolo nástavby (mimo zádi). Tak jako u všech velitelských vozidel té doby je demaskovala a dělala z nich první cíl. Tyto stroje měly již montován nový kryt výdechu chladícího vzduchu, směřující nahoru a dozadu. Hmotnost vozidla stoupla o 500 kg a měrný výkon se snížil na 7,6 kW/t. Pokud srovnáme se součastníkem BT-2 (26,8 kW/t), nebyly jízdní vlastnosti nijak oslnivé, maximální rychlost na silnici byla do 30 km/h. Pro kanon činil palebný průměr na vozidlo 222 nábojů a 3 528 nábojů pro kulomet (56 zásobníků). V letech 1932 až 1933 bylo vyrobeno 450 techto dělovo-kulometných vozidel (z toho asi 50 s radiostanicí).
T-26 typ 1933 - jednověžový (TTD)
Dvouvěžový problém byl v létě roku 1933 vyřešen novou dvoumístnou nýtovanou věží z Ižorského závodu, zkonstuovanou roku 1932 (s kanonem B-3). Pro montáž na tanky T-26 (snad mimo zkušební patnáctikusové serie) byla již vyzbrojena kanonem K20 45 mm vz. 32 o délce hlavně L/46, s vpravo spřaženým s kulometem 7,62 mm DT a podobala se věži montované na první série tanku BT-5. Zároveň ještě probíhala výroba dvouvěžových tanků, protože pro všechny vyrobené tanky nebyl dostatek kanonů. Věž byla kulatá o průměru 1 390 mm s rovným stropem a vzadu s malým hranatým vyvažovačem, který sloužil k uložení munice (celkem se jí ve vozidle nacházelo 124 ks pro kanon a 2 961 ks - 47 zásobníků - pro kulomet). Ve stropě se nacházel obdélníkový dopředu otvíraný poklop na dvou pantech a tři montážní oka. Pro pozorování okolí vozidla byla vybavena pozorovacími štěrbinami po bocích.
Od roku 1934 se začala používat (souběžně s podobnou na BT) nová věž, svařovaná v Mariupolském závodě z 15 mm pancéřového plechu. Měla rozměrnější vyvažovač se zaoblenými zadními svislými hranami a zadními dvířky, plynule navazující na věž. V této době se již podařilo vyřešit problémy s poloautomatikou kanonu K20 (ve 30 až 40 % případů nevyhodila nábojnici). Pro zaměřování kanonu se používal optický zaměřovač TOP-1. Na rovném, vzadu na vyvažovači mírně klesajícím dozadu, stropě z 6 mm plechu byly v zadní polovině věže dva obdélníkové poklopy, taktéž dopředu otvírané, pravý pro velitele, levý pro střelce.
Zároveň se na horním předním pancíři objevuje vlevo montážní vstup s krytem na pantech. Serie asi 480 ks vozidel (velitelských) dostává radiostanici 71-TK-1 a rámovou anténu na šesti držácích na bocích a vyvažovači věže. Taktéž jsou montovány na některé tanky na pásovinový držák nad kanon dva světlomety pro noční boj. V praxi se ale nepoužívaly pro demaskování vozidla na velkou vzdálenost. V roce 1934 dostává již část vozidel "nový" motor T-26, což je kopie původního anglického Armstrong-Siddeley, se zvětšenými vůlemi a s mírně sníženým výkonem.
Během roku 1933 a 1934 bylo celkem vyrobeno 1 659 ks těchto vozidel (s rádiem i bez) v závodě č. 174 Im. Vorošilova a zkušební série 28 kusů v konečně dostavěném STZ ve Stalingradu, který se mimo výroby tahačů měl stát záložní továrnou pro výrobu tanků. Protože poměr rádiových a řadových tanků se vyšplhal na 1 ku 2,5, mohli být vozidly s radiovými pojítky vybavováni velitelé do úrovně čety.
Pokračování příště ..... :O)
