Teletanky - dálkově ovládané plamenometné tanky
Nepříliš úspěšné pokusy s dálkovým ovládáním se konaly v SSSR v roce 1930 na vozidle MS-1 s aparaturou Most-1 a Reka-1. Jednalo se o zkoušky jednoduchého ovládání tanku (vpřed-vzad, vlevo-vpravo). Pochybuji, že se jednalo o snahu sovětského vedení šetřit lidské životy, spíše šlo o výzkum možností nové technologie.
V létě 1932 vznikl v rámci Leningradského vojenského okruhu Speciální tankový oddíl číslo 4, ve kterém se konaly zkoušky radiotechnických aparatur, které dokázaly předat 10 (Pirit-1) až 24 povelů (Reka-2). Těmito povely, které se přenášely na ovládací prvky vedeného tanku (TT - teletank) pomocí pneumatických pístnic, řídil operátor v řídícím tanku (TU - tank upravlenija) tank TT po stanovené dráze a ovládal jeho zbraně - zkoušky se prováděly se skupinou 20 tanků (z toho dva MS-1). V na konci roku 1934 byla ve Vědeckém institutu č. 20 (NII no.20, ing. Svirčevskij) sestrojena výkonnější aparatura TOZ-IV, určená pro tanky T-26, která úspěšně prošla zkouškami a byla přijata do výzbroje. V roce 1934 byla vytvořena zkušební skupina 33 párů vozidel (TT+TU), spadající pod rezervu Hlavního velení DRRA a v roce 1937 dalších 72 párů, přidělených 21. a 152. tankovému pluku a 30. a 36. tankové brigádě. Přidělování dalším jednotkám pokračovalo po dokončení poslední série v roce 1938.
Přijímací aparatury již dříve zmiňovaných typů (Pirit-2, Reka-2, TOZ-IV a VI) se montovaly do jednověžových (ChT-130,ChT-133) tanků, s ohledem na přesnost zbraní a plněné úkoly se jako TT upravovaly pouze plamenometné tanky. Vysílací aparatury se montovaly do většinou standartně vyzbrojených řadových tanků, mající TT krýt palbou. Montované aparatury umožňovaly řazení 1., 2. a zpětného rychlostního stupně, zatáčení, ovládání spojky a zbraní a ovládání TT až vzdálenosti do 1 500 m. Celkem bylo vyrobeno od roku 1934 do 1941 přes 162 dvoučlenných skupin.
Ženijní tanky - mostní a odminovací
Pro potřeby ženijního doprovodu jednotek řadových tanků začal v roce 1932 vývoj mostních tanků pro překonávání příkopů a vyšších prahů. Jako první byly v létě 1932 vyrobeny tři prototypy ST-26 (sapjernyj) s jednou věží s odměrem 211 stupňů s lafetovaným kulometem DT a kovovým mostem o délce 7 metrů. Most umožňoval překlenutí příkopu do šířky 6 metrů nebo dvoumetrového stupně. Dvoučlenná osádka s ním manipulovala pomocí pákového systému a lanových kladek, složení trvalo 40 sekund a naložení 3 minuty. Naložení musel z vnějšku asistovat velitel vozidla.
Po úspěšných zkouškách bylo v roce 1934 vyrobeno a dodáno 44 vozidel, v roce následujícím 20 kusů. Během roku 1936 bylo vyrobeno dalších 20 vozidel s manipulačním zařízením ing. Alexandrova, které již umožňovalo naložení mostu bez přítomnosti člena osádky vně vozidla. Ve stejném roce byly vyrobeny dva kusy mostního tanku UST-26 se zdokonaleným pákovým manipulačním systémem. Pro překonání širších příkopů byly dodávány k tankům ST-26 pomocné podpěry a spojovací prvky, umožňující spojení jednotlivých mostů.
Na tato vozidla byla vybavena na čele korby úchyty, na které se dala montovat odminovací zařízení kolečkového (KMT-26) nebo nožového typu, popř. šípová radlice.
Úpravy pro plavbu a hluboké brodění
Na přídavných zařízeních pro násilné překonávání vodních překážek pracovaly souběžně instituty NIBT a NATI. Pro hluboké brodění do hloubky až 4,5 metrů a rychlosti 6 km/h byly vyvinuty dvě soupravy - AT-1 pro dvouvěžové tanky z roku 1933, AT-2 z roku 1935 a univerzální souprava pro jednověžové.
AT-1 se skládala ze dvou dutých hranolů upevněných na blatnících vozidla, jednoho pro přívod vzduchu (chladícího i pracovního) pro motor a druhého pro odvod vzduchu a spalin. Do nich se šikmo k předku vozidla napojovaly dvě 4,5 metru dlouhé roury s průměrem 0,7 m. AT-2 se skládala také ze dvou trub (délka 3,5 metru, průměr 1 metr), umístěných již na věžích vozidla. Mohly sloužit i pro nouzové opuštění vozidla v případě poruchy.
Univerzální souprava se skládala s jedné trubky (délka 2,8 metru) upevňované na věž a výfukového potrubí s ventilem k odvodu spalin pod vodu. Chlazení motoru se provádělo zaplavením olejového chladiče. Hermetizaci vozidla u všech typů souprav prováděla osádka pomocí pěnového kaučuku, impregnované kůže, plechovými kryty a tukem. Tanky nesly název PCH (podvodnyj chod).
V roce 1935 až 1936 probíhaly i zkoušky plovoucího T-26 (PT-26). K vytvoření potřebného vztlaku sloužily dva plováky s pogumovaného plátna upevněné na bocích vedle podvozku, dopředný pohyb obstarávaly pásy a řízení kormidlo na konstrukci pod tlumičem výfuku.
Všechny tyto konstrukce prošly zkouškami a účastnily se několika cvičení, o použití v boji ale nejsou zprávy.
Pokračování příště .... :O)
