Samohybná děla a houfnice
Pro podporu tankových a pěchotních jednotek a ničení zodolněných postavení byl zadán na jaře 1931 závodu č. 232 Bolševik vývoj levnější varianty dělostřeleckého tanku, samohybného děla ráže 76,2 mm. Vývojové oddělení sáhlo po podvozku svých továrních leningradských kolegů ze závodu č.174, podvozku tanku T-26-1931. Na střední část tohoto šasi byla nanýtována krabicovitá nástavba, se dvěma reflektory vpředu a malou velitelskou věžičkou na stropě, a v ní byl lafetován kanon 76,2 mm vz.1927. Umístění motoru, převodovky, nádrží a baterií zůstalo zachováno. Vozidlo, jehož osádku tvořil řidič-mechanik, velitel-střelec a nabíječ bylo označeno jako SU-1.
Vojskovými zkouškami prošlo na konci listopadu 1931, střelecké dopadly dobře, s jízdními to již bylo horší. Co ale naprosto propadlo, byla elevace kanonu (+7 stupňů) a bojový prostor o délce necelých 140 cm, šířce 180 cm a výšce 150 cm. Tam se tísnil trup a hlava řidiče (nohy měl vedle převodovky), velitel, nabíječ, lafeta a závěr kanonu s délkou zákluzu 550 mm, kryt spojky a kardanu a minimum munice (pro zkoušky se nakládaly 2 truhlíky). Na kulomet již bohužel nezbylo místo. Projekt byl pro výše zmíněné nedostatky zastaven.
Druhou z řady samohybek na podvozcích T-26 byla konstrukce Ginsburgova samohybného děla v závodě č. 185, nazvaná netradičně AT-1 (artilerijskij tank) z roku 1934 na podvozku vz.1933. Vznikala v době počátku výroby T-26-4 a u prvního prototypu byl jako hlavní zbraň použit stejný kanon KT-28 (76,2 mm vz.1927/32). U druhého to byl kanon D-7 76,2 mm. Obě zbraně měly náměr -5 až +45 st. a odměr 40 st. Vezená zásoba munice byla 34 granátů a 1827 nábojů pro kulomet. Vozidlo mělo stejné rozložení agregátů a osádky (3 muži) a podobný tvar jako SU-1, ale nástavba byla delší a pancéřování mělo tloušťku 6 - 15 mm. Nad řidičem byl již lafetován kulomet 7,62 DT a boční a zadní stěny byly opatřeny rozměrnými, směrem dolů otevíranými okenicemi a rozměrnými poklopy ve stropě. Stroj o váze 9,6 tuny prošel vojskovými zkouškami a v roce 1936 byly vyrobeno dalších 8 kusů. Následující rok byl ale Ginsburgův kolega P. Sjačentov označen za "nepřítele národa" a jejich oddělení bylo zčásti pozatýkáno a zčásti rozprášeno. Tímto projekt AT-1 skončil.
22.03.1934 vydal Sovět práce a obrany (STO) příkaz k urychlenému vyzbrojení samohybnými dělostřeleckými vozidly různého určení. Na jeho základě byly vyrobeny na podzim 1934 pod vedením konstruktérů P. Sjačentova a S.A. Ginsburga v závodě č. 185 Im.Kirova prototypy tkzv. Malého triplexu na podvozku T-26-1933. Jednalo samohybné dělo SU-5-1, vyzbrojené kanonem 76,2 mm vz.1902/30 s odměrem 30 stupňů, depresí -5 a elevací +60 stupňů. Dále samohybná houfnice SU-5-2, s houfnicí 122 mm vz.1910/30 (30 st.,-5 až +60 st.) a samohybný hmoždíř SU-5-3 152 mm vz.1931 (12 st., 0 až 72 st.). U všech vozidel byl zkrácen kardan a motor se spojkou byl přesunut do střední části vozidla za řidiče-mechanika a v zadní části byl vytvořen bojový prostor pro zbraň a obsluhu (čtyři muži). Sání a výfuk se přesunuly na boky korby. SU-5-3 měl vzadu umístěné sklápěcí vzpěry proti převrácení. Obsluha i zbraň byla kryta rozměrným štítem silným 15 mm, munice byla dopravována na doprovodném vozidle (pouze na SU-5-1 bylo vezeno 8 nábojů a SU-5-2 4 náboje) . Tovární zkoušky proběhly v říjnu až prosinci 1935 s nájezdem u jednotlivých vozidel mezi 189 až 290 km a nástřelem 23 až 50 ran. Palebná pohotovost z chodu byla u SU-5-1 a SU-5-2 okamžitě a u SU-5-3 do 3 minut. I když byly podvozky přetížené a trpěly při střelbě, bylo vyrobeno od každého druhu podle různých pramenů až 10 kusů.
Protiletadlový kanon
Souběžně s Malym triplexem byl vyvíjen samohybný protiletadlový kanon, nazvaný SU-6. Korba tanku T-26-1933 byla pancéřována pouze 6 až 8 mm plechem, podvozek byl prodloužen o jedno pojezdové kolo a zesílen. Nástavba byla otevřená, se všemi bočnicemi sklápěnými ven, a uprostřed byl umístěn protiletadlový kanon ráře 76,2 mm s kruhovým obstřelem. Řidičovo stanoviště bylo shora nekryté, vlevo vedle něj byl lafetován kulomet 7,62 DT a druhý byl v zadním pancíři. Vezenou zásobu munice tvořilo 48 granátů a 1 167 nábojů pro kulomet. Vozidlo bylo nestabilní, přetížené (hmotnost přes 11 tun), v terénu neohrabané a při průjezdu přes vlnitý terén docházelo ke kontaktu hlavně se zemí. Na konci roku 1935 proběhly tovární i vojskové zkoušky s nájezdem celkem 930 km a nástřelem 466 ran. Prototyp nebyl doporučen. Proto byl v říjnu 1936 na podvozek prototypu i zkušebně umístěn 37 mm PLK konstrukce Špitalného a rozpracována malá série 4 kusů podvozků. Nevyzrálost konstrukce kanonu (automatika odmítala pracovat automaticky) a jiné podobné "drobné" nedostatky výrobu zastavily.
Pokračování příště ..... :O)
