Nech sa páči...
Ten příběh je možná pro někoho úplně banální - zase jedna ženská porodila. Pro mě to ale byl největší zážitek mého života.
A je to tady, jsem těhotná! Zjišťuju, že se mi podlomily kolena, že se mé tělo sváží podél stěny a usedá vedle záchodové mísy. V ruce držím ten kouzelný papírek zvaný těhotenský test. Sveřepě - jako v komiksu - zavírám oči. Hrozně chci a zároveň hrozně nechci, aby to byla pravda. Dva proužky se ale mezitím nikam ani nehnuly a dělají na mě mírně posměšné obličeje. Zahajovací panika mě záhy přechází. Ze záchodu se přesouvám do křesla a dávám si dlaně na břicho. „Ahoj! Jak se tam ve mně máš? Myslíš, že to zvládneme?“ Nad hlavou se mi v tu chvíli udělá svatozář a tím je můj maminkovský osud zpečetěn.
Začínám žít jinak, ale přitom všechny blízké včetně sebe přesvědčuju o tom, že se na mém bytí nic nemění, že nejsem nemocná, že se o mě nemusejí bát, když jdu lyžovat, když sedím do půlnoci v práci nebo když parné léto trávím i s bříškem na koupáku. Těhotenství ubíhá a já se tvářím, jako by to bříško snad ani nebylo. Mimi je hodné, takže se mi to tváří lehce. Samozřejmě, že listuju v různých průvodcích těhotenstvím, zjišťuju, co a jak, ale neberu to moc vážně. Jedině s tatínkem toho stvoření ve mně průzračně vím, že se náš život mění, a pěkně si to užívám. Občas se probudím s pocitem, že přeci neni možný, aby tak malou dírkou prolezla tak velká hlavička. Porod je velké, ale zatím zasunuté téma. Jediné, čím se z hlediska porodu zabývám, je klasická otázka - jak moc to bude bolet. Pak odcházím na prázdniny. Mateřská mí tak to porodu připadá. Jsem nucena sdělit svému lékaři, v jaké porodnici hodlám rodit, protože tam budu docházet na poslední prohlídky před porodem.
Zahajuji tedy výběrové řízení na prostor, který bude pro mimi prvním v životě mimo mé tělo. Pražské porodnice mě veskrze vítají profesionálně, ale nikde mě nezbaví pocitu, že jsem jen dnešní 65 houska na krámě. Jsou staré, trošku zatuchlé a bříšky doslova zavalené. A tam to začíná. Najednou si uvědomím, že chci rodit tak, jak jsem dosud prožívala těhotenství – bez cirátů, slavných porodníků a davů stejně emocemi nadupaných žen. Zběsile sháním informace o jiných možnostech. Na porod doma ani do vody si netroufám, kráčím po zlaté střední cestě a vybírám si porodnici v Havlíčkově Brodě. Je nová, moderní a baby friendly, sestřičky mě provedou pro pokojíčcích, v nichž se prožívá první doba porodní a dá se tu i rodit, ukáží mi vanu, míče, provazový závěs i sympatickou a pohodlnou porodní stoličku, a ukáží mi i pěkného mladého porodníka, který má zrovna službu. Všude jsou kytky, klid a voňavo. Nepřipadám si jako v nemocnici, sestřičky na mě mají čas, protože se zrovna jedno mimi narodilo a žádné další se v tuto chvíli na svět nechystá. Zamiluju se do téhle porodnice a kreslím si růžovými barvami, že tady to bude ono.
Přesto si úplně prakticky formuluji několik jasných požadavků, které by mi měly zaručit, že se budu cítit dobře a že se dobře bude cítit i moje mimi. Chci mít celou dobu u sebe svého přítele, o kterém vím, že mi pomůže víc než dávka léků. Odmítám nastřižení hráze v případě, že to nebude nutné. Chci, aby se moje dítě narodilo do mírného světla a ne do zářivek operačního sálu. Chci mít možnost prohlédnout si placentu a polaskat miminko hned, jak ze mně vyklouzne. Všechno v Brodě respektují a dávají mi i jiné možnosti – možnost odmítnout klystýr, lékařské prasknutí plodové vody a možnost odmítnout oxytocin na urychlení porodu.
Čím blíž jsme termínu porodu, tím menší mám strach z bolesti, tím víc se na ni dokonce těším. Žádné umrtvení, žádné prášky, žádné injekce! Jen mě nechte, chci být při smyslech a všechno cítit, klidně i řvát. Jsem zvědavá na sebe a svoji proklamovanou sílu, jsem zvědavá na to, jestli ucítím ženské instinkty a spojím se se všemi samicemi světa. Jsem zvědavá, jaká bude porodní bolest, a na sebe, jak ji budu snášet. Jsem zvědavá na miminko, jaké bude a jak bude reagovat. Cvičím jógu, učím se správně dýchat do břicha, masíruju si hráz, aby byla pružná a nepraskla, představuju si, jak asi bude náš porod probíhat.
Čekám, jsem jako kaštan těsně před rozpukem. Utekl mi první termín porodu, zítra mám druhý. Večer si dávám deci červeného vína, prý rozproudí krev a děcko trochu vyprovokuje. Jdu spát. Ráno se budím v devět trochu rozmrzelá, že tenhle babský recept nefunguje. Jdu se opláchnout a vyčůrat. A tam to přijde. Další zásadní ohlášení mého mimi probíhá opět na této místnůstce – tentokrát ovšem u maminky mého přítele, kde trávíme oba poslední dny, abychom to do Brodu neměli daleko. Stah. Nic se neděje, to ještě nemusí vůbec nic znamenat. Je horké letní sobotní ráno. Když vycházím z koupelny, přijde další stah. Budím Honzu a prosím ho, ať sleduje hodiny. Zapínám počítač, ještě narychlo píšu poslední emaily, občas na Honzu houknu „teď“. Stahy jsou mírné a přicházejí po dvanácti, deseti a pak osmi minutách. Žádná panika, jdu se dolů nasnídat, občas musím vstát od stolu a projít se. Zatím mi to ale všechno přijde vtipné, to, jak Honza mírně zmatkuje, jak nás jeho maminka honí do porodnice, protože mě prý nehodlá rodit sama. Balím si tašku a jsem si jistá, že něco zásadního nemám. Stahy se prohlubují, začínám trošku funět, intervaly mezi nimi se zkracují, ale pořád jsme na pěti minutách. Kouknu na hodiny a nevěřím svým očím. Už rodím čtyři hodiny! Jestli to takhle půjde dál, tak je ten porod docela brnkačka.
Honza startuje auto, máme před sebou dvacet kilometrů. Líbám skorotchýni a říkám, aby se nebála. Jedeme klidně, ale já cítím, že mi každá zatáčka dává docela zabrat. Při stazích se nemůžu projít a připadají mi tak silnější a silnější, držím se dveří, funím a spolu s Honzou křičíme, když přejíždíme koleje nebo jakýkoli hrbolek na silnici. Mám pocit, že porodím na jednom z těch hrbolků. V parku před porodnicí se ale sbírám. Stahy jsou sice rychlejší, ale zase jen jako vlnky. Ani se mi z vyhřáté lavičky nechce. Nemocnice je klidná a v „rodícím“ patře ani živáčka. Zvoním na sestry a na otázku „Co potřebujete?“ říkám do mluvítka jako úplný cvok: „Dobrý den, já se jdu přihlásit k porodu.“ Sestru na druhém konci to evidentně zarazí a řekne jen: „Cože? No nic, já tam jdu.“ Oba dostáváme záchvat smíchu, který neustává, ani když se otevřou dveře. Sestra za nimi nevěří, že já jdu rodit. Posazuje mě pod palmu a montuje na břicho monitor. Za dvacet minut, které skoro nejdou přežít – pás monitoru mě neskutečně tlačí – mi ten mučící přístroj sundává a celá překvapená říká, že tam „něco je“. Já ale doufám, že to je jen planý poplach, a nesundávám masku veselé maminky. V ordinaci sepisujeme s jinou sestrou nějaké papíry, pak přijde ten mladý krasavec, kterého jsem tu viděla posledně, a vyšetří mě. Prý rodím, jsem otevřená na 3 cm, takže svléknout a cupi dupi do pokojíčku. Sestra mi dává klystýr, nebráním se, je mi to příjemné, porodní cesty se tou teplou vodou uvolní a porod postupuje. Je to pravda, na záchodě mi to celé jako sranda už nepřipadá. Vycházím po dlouhé době trošku zelená, ale nálada se mi spraví hned, jak zahlédnu Honzu v převleku nemocničního zřízence. Bere mě za ruku a vede do pokojíčku. Kolíbám se jako kachna.
V pokojíčku sestra změří miminku srdíčko a nechá nás být. Předtím mi ukáže, jak napustit vanu, jak relaxovat a řekne, že přijde zase za půl hodiny. Je nablízku, ale nemotá se do nás. Jsou asi 4 odpoledne. Zkouším si vlézt do vany, protože vodu miluju a vždycky mi v ní je dobře. Jenže v této chvíli to neplatí, voda mě zatěžkává, je jako cent, odebírá mí sílu a motá se mi z ní hlava. Po dvou minutách končím s potápěním a vybírám si místo, na kterém budu teď trávit maximum času – míč. Modrý, měkký, teplý míč. Mám roztažené nohy a hopsám, Honza mi stojí za zády a já se ho držím za ruce. Je to ta nejlepší rodící poloha! Stahy začínají stahovat nejen mé břicho, ale i nohy, ruce, prsa a obličej. Jsou silné, chodí asi po třech minutách a trvají dvacet vteřin. Dá se to zatím docela dobře snést, s každým ale cítím, jak se tam dole něco rozšiřuje, jak se tam dějou věci. S Honzou nemluvím, jsem neskutečně šťastná, že tu se mnou je, ale příliš ho nevnímám. Je tu jen mé vzdouvající se břicho, dítě, které si tam někde tlačí cestu na svět, a já, obal, který s tím miminku může pomoct. Že bych si pustila muziku nebo uvařila kafe, jak jsem si malovala ve snu, mě ani nenapadne.
Přichází doktor s nějakým hákem. Vím, co to znamená, ale nemám sílu se ho ptát, jestli to je nutné. Praskne mi plodovou vodu. Podle Honzova výrazu to asi vypadá hrozivě, ale já necítím nic. Mimi je mírné a vybralo si pomalý porod, to je jasné už teď. Sestřička přichází z další nemocniční vychytávkou a píchá mi oxytocin. Trochu se cukám, ale je šest a já ztrácím sílu. Dobře, bodněte to do mně. V duchu se ale děsím toho, že teď teprve začne čoromoro. A začne, asi po půl hodině jsou stahy tak silné, že vždycky jen nahmatám Honzovy paže a zaryju do nich prsty. Nesmím tlačit a to je na této fázi snad nejhorší, tlak na spodek sílí, na míči už nehupsám, jen se povaluju a občas pro změnu padnu na tu krásnou manželskou postel. Nevnímám sestry, které tu a tam změří, jestli se miminku nepřitížilo. To tlačí a tlačí. V půl osmé, kdy už je i akusticky jasné, že nevydržím netlačit, přichází nová doktorka, prohlédne mě a říká, že tlačit můžu. Úleva je to obrovská. Jenže jen na chvíli.
Snažím se tlačit, ale nejde mi to. Asi dostávám strach, že teď už je to neodvolatelné, že opravdu budu mít dítě. Sedám si na bobek a tlačím, nic. Stahy jako by zpomalily a nejsou nijak silné. Bolest přešla, já oddychuju. Honza je tu za porodníka, všichni odešli, když zjistili, že mi i tlačení bude nějakou dobu trvat. Ležím na boku, občas zatlačím a ptám se Honzy, jestli jsou už vidět uši. Mám představu, že až vylezou uši – nejširší místo na hlavě – mimi bude na světě. Na chvíli se objeví šešulka, Honza jako první hladí naše mimi po hlavě. Pak se tam dole něčeho teplého dotknu i já. Uklidňuju se a sbírám síly. Jsem trochu zklamaná z toho, že nejsem sto porodit hned, ale beru to tak, že každé dítě má právo na svůj vlastní způsob. Před devátou hodinou to už vypadá na skutečný porod. Těším se do té pohodlné porodní židle, protože se tam můžu zapřít nohama i rukama a zatlačit vší svou zbývající silou. Honza mě drží za jednu nohu, doktorka za druhou, já zatínám zuby a zavírám oči, zatlačím spolu s přicházejícím stahem, tlačím a tlačím, až vyleze hlavička. Uff, druhý stah a opět mohutný tlak a bolest. Najednou cítím ohromnou úlevu, radost, prožívám něco, co by se dalo nazvat několikanásobnou rozkoší. Vykřikuju překvapením. Dítě ze mně vyplouvá do rukou doktora, do mírného světla. Mé obrovské břicho se uvolňuje a na něm se uvelebuje náš synáček s nosem do pršáčku, rohatýma ouškama a nahoru zvednutými malíčky u nohou i u rukou. Když se dostatečně přivítáme, Honza mimi ode mne odstřihne a pak se sestrou odcházejí mimi omýt a zvážit a změřit. Já mezitím rodím placentu a doktor zašívá tři stehy na místech, kde mnou projelo ramínko. Jsem celá natěšená, chci už dolů a netrpělivě doktora popoháním. Prohlídnu si ještě placentu a přesouvám se slaboučkým krokem vedle do pokoje na postel, kde už na mě čekají moji kluci. Připadám si strašně hubená a je neskutečné, že to, co bylo před chvílí mou součástí, teď leží zabalené v peřince a je to normální človíček. Klimbá a my obvoláváme všechny známé. Snažím se o kojení, ale jsme všichni unavení, takže to necháváme na později. Usmíváme se a rozplýváme. Tak končí můj první porod. Téměř okamžitě mám chuť do dalšího těhotenství a dalšího porodu. Jenže porod, ta hořko-sladká nezapomenutelná chvíle, je jen startem dlouhodobé a náročné rodičovsko-pečovací bojůvky. Ale to je už zase jiný příběh.
Čo k tomu dodať? Teším sa, keď to budem môcť prežiť ja!
