reklama

Pro koho má smysl žít a pro koho ne?

Onehdy moje sousedka (81) pochovala manžela (82) a u hrobu mu slíbila, že se co nejdříve odporoučí za ním. Před tím 9 měsíců jezdila několikrát týdně taxíkem k němu, přes celé město, do nemocnice a pořád věřila, že se vrátí domů. Po pohřbu už zřejmě nemá pro ni smysl žít, nemá pro koho, děti neměla, nikdo jí doma nečeká a jediným společenským kontaktem je pro ni pečovatelská služba, listonoška a rádio či televize. Příbuzní mají svých starostí dost, tak co se ještě zdržovat se starou tetou. Jak si to zařídila, tak to má, říkají si asi.

Písmo: A- | A+
Diskusia  (8)

Lehla tedy na pohovku s vědomím, že se vzdá života a poté se nechala odvést do nemocnice. Byt utichnul. Soused, co bydlel nad ní, už jí nemusí chodit vypínat na chodbu elektrojistič, když televizor bezostyšně řval na špatně slyšící stařenku a já jí už nebudu muset vysvětlovat, že dům by se měl aspoň na noc zamykat. Vypadá to, že nikomu nebude chybět. Zhasne další život a její byt, na kterém tolik lpěla, málem víc než na svém životě, obydlí jiní lidé a život poplyne dál.Paní umře ve smutku, ale v naději, že se na onom světě zase sejde s manželem, ne sice už v paneláku, ale třeba jako duše v jiné dimenzi. Budou si povídat, možná se smát a hlavně bude paní spokojená. Je možné, že proto se jí bude umírat docela lehko. Nakonec se jí ani nedivím, že volí tenhle odchod i když… Nemá pro koho žít, tak proč ne, je jen prázdno, nic víc. Potom je asi nejlépe odejít v klidu, lidsky, dál se netrápit, protože tento stav duše je jen trápením pro takového člověka. A když dokonce tělesná schránka vypovídá, snad tím napovídá, už jdi a nezdržuj to. Nemáš tu už žádný úkol.Možná ale, kdyby se paní dávno před tím otevřela více pro druhé lidi, nemusela by nyní zůstat osamocená. Na ulici bydlí jiná důchodkyně. Poměrně mladší, která denně ráno venčí 3 pudly. Každý pudl má svoji bambulku na ocasu a mašličku na hlavě. Je šťastná, protože není sama, má s tou psí holotou tolik starostí, že nemá čas pomýšlet ani na nemoci, chodit věčně po doktorech, natož na stáří a naříkání. Uvědomila jsem si přitom jednu věc. Že stáří nemusí být smutné a opuštěné, bolestné a úzkostné, pokud ještě tu životní sílu, kterou člověk v sobě má, rozdělíme mezi další živé tváře a je jedno, na jakém vývojovém stupni ten náš nejbližší bude, on nás na oplátku zpětně nabije energií, aniž si to dost dobře uvědomíme. Máme ale důvod pro koho žít. Zejména pro lidi, kteří mají rádi zvířátka, se stává život zejména ve stáří snesitelnějším. Snad také i přísloví: Kdo má rád zvířata, má rád lidi, stále platí.Takoví lidé jsou opravdu otevřenější povahy, ochotnější pomoci, tolerantnější a ohleduplnější. Proto je tak důležité vést děti touto cestou odmalička. Nebude potom okolo nás tolik sobeckých lidí. Namítáte, že jste znali jednoho, co měl rád psy a na lidi byl jako pes? Tak ten ve skutečnosti neměl psy rád, jen sám sebe a za lásku k psovi nebo zvířatům se jen schovával. Zvíře však při lásce používá instinkt, kterým vycítí jak míru vztahu, tak míru lásky a dokonce se říká, že vycítí, jaký člověk je. Podlost a faleš ze strany člověka si zapamatuje navždy, kdežto člověku jistý smysl v tomto konání schází. Čím déle se zvířátky žijete, tím víc se od nich naučíte, přenesete další netušené vjemy do svého života a tím se stane váš život plnějším a ne v dějí prázdným.Naše babička pořád říkala, že nemůže umřít už kvůli psovi, který k ní přišel až v jejích 86 letech. Musela se s ním naučit žít a chtěla, protože on byl v jistém ohledu pro ni oporou, novou jiskrou v žití, ještě v 97 letech, v poslední její chvíli, si vzpomněla, že u ní není přece její pes (v nemocnici), když už věděla, že opravdu musí odejít. Pes měl ovšem také velkou ztrátu a prázdné dny, když panička odešla. Ležel první dny na jejích papučích a čekal, kdy se do nich zase přijde obout. Po nějaké době zjistil, že je to už asi na trvalo, že musí sám přijmout do svého života jiné kamarády, pokud má mít smysl tady zůstat dál.Chtěla jsem tímto zamyšlením říct, že tu žijeme hlavně pro lidi, pro blízké nebo vzdálené, pro zvířata, která si oblíbíme a to je smyslem života. Pro ten život samý, který si vytváříme a když tohle nefunguje, ano, pak nemá život smysl, většinou je ale čas, situaci změnit. Ne už v případě naší sousedky, ale je třeba na to myslet již dříve. Na co? Na opuštěné a nemocné stáří. Protože k němu doplujeme všichni. A nechtějme dopadnout jako ona. Mnozí lidé předčasně odcházejí, ale neuvědomují si, že tím ublíží svým blízkým, známým, pozůstalým. Jsou v tu chvíli, když si sáhnou na život, nadmíru sobečtí a egoističtí a proto politování není vůbec na místě. Jsou zbabělci a žádní hrdinové.

Jitka Macháčková

Jitka Macháčková

Bloger 
  • Počet článkov:  13
  •  | 
  • Páči sa:  0x

5 let se zabývám internetovou publicistikou, která je mým koníčkem. V internetu vidím budoucnost v oblasti komunikace, médií a IT, proto kdo nevstoupí na tuto loď, jako by nebyl. Tvořím vlastní internetový magazín zaměřený na média a společnost a filozofii očima dneška: http://www.obligatne.com . Je mi blízký fejeton, metafóry, satira a cizí bulvární klepy. Zoznam autorových rubrík:  Sloupky a glosy

Prémioví blogeri

reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu