Som veriaca a nie som na to hrdá

Vcera som do polnoci citala Steinera a bolo to uzasne citanie. Viem si predstavit, aky hon by bol na jeho myslienky tuto, citala som o aure a duchoch medzi svetmi a boli tam tak krasne vysvetlenia akoby som sa toho neviditelneho sveta dotykala svojim pochopenim toho vsetkeho, co mi je nejasne. Len dotykala.
Tak vela mam toho v dusi, co ma zaujalo, chcem citat dalej a viac a mam nove myslienky.
Nie som na to hrda preto, ze ked si nieco podobne precitate, citite sa ako na zaciatku a pozerate na svet odznova. No ako mozem byt hrda na to, ked bohvie kde na zaciatku este stale som? Kolkym veciam ja rozumiem? Ako zivotu?
Som stastna, ze tolki ludia pisali svoje myslienky a zazitky, ktovie kolkym neverime, co spoznali, co vedia a my to netusime.
Ako sa dat na duchovnu cestu, ako sa dat naozaj. V podstate mnohi sme este ateisti a o duchovnom svete vieme pramalo.
Nasla som si novy zmysel zivota, hladat este raz a hladat stale, ako je to s tym, ze sa clovek a ako uzatvara do iluzii, ze sa straca v svojej bolesti a v svojich zavislostiach. Ako je to s tym - kolko veci je len nasou iluziou?

Precitala som si Olgin clanok a nenasla som v nom nic, s cim by som nesuhlasila. Pre mna moze byt ateistka kludne a mne sympaticka nadalej. Nenasla som v nom nic, co by ohrozovalo alebo vyvracalo moju vieru v omnoho vacsi neviditelny svet, ktory len nepozname, ktoreho sme len zivym odleskom. Nepotrebujem v ten svet verit, ja v neho len verim, pretoze si myslim, ze naroky na nasu existenciu su omnoho vacsie, nez len tusime. Kto by chcel verit v tak tazke ulohy? Ulohy pre seba sameho, ze sa ma zmenit?
Nie som na to hrda preto, ze vidim cestu a nie ciel, ktory by som uz dosiahla, co by sme si mohli namyslat, ale nesmierne vela prace na sebe samom ako sa k tomu dostat, ako po tej ceste kracat.
Verim len tomu, ze clovek je duchovna bytost a ma pred sebou mnozstvo uloh. Niet este na co byt hrdy.

K okamzikum poznani dochazi jen tam, kde mlci kazdy usudek, kazda kritika, ktera z nas vychazi. Nezalezi napriklad vubec na tom, zda jsme moudrejsi nez clovek, se kterym se setkavame. I nejnerozumnejsi dite ma co sdelit nejvetsimu mudrci. Jestlize tento mudrc pristupuje k diteti se sebemoudrejsim usudkem, pak se jeho moudrost vsouva jako matne sklo pred to, co mu ma zvestovat. K teto oddanosti ke zjevenim ciziho sveta patri plna vnitrni nesobeckost. Bude-li se clovek skoumat, do jake miry tuto oddanost ma, ucini na sobe prekvapujuci objevy. Chce-li nekdo vstoupit na stezku poznani, musi se cvicit v tom, ze vyradi sebe sama v kazdem okamziku se vsemi svymi predsudky

Pokud ma clovek sklony precenovat se na ukor okolniho sveta, zahrazuje si sam pristup k vyssimu poznani. Kdo se u kazde vnejsi veci nebo udalosti oddava pocitu libosti nebo bolesti, ktery v nem vyvolavaji, ten je zajatcem takoveho sebeprecenovani. Nebot u sve libosti a u sve bolesti se nedovida nic o vecech, nybrz jen neco sam o sobe. Pocituji-li k nejakemu cloveku sympatii, pak pocituji zprvu jen svuj vztah k nemu. Cinim-li se ve svem usudku, ve svem chovani zavislym jen na tomto citu libosti, sympatie, pak stavim do popredi sam sebe, vnucuji se svetu. Chci se zapojit do sveta tak, jak jsem, a nikoli prijimat svet nepredpojate a nechavat jej vyzivat ve smyslu sil v nem pusobicich. Jinymi slovy: "Mam trpelivost jen s tim, co odpovida mne. Vuci vsemu jinemu vyvijim odpudivou silu." Pokud je clovek ve smyslovem svete predpojaty, pusobi zvlaste odpudive proti vsem vlivum, ktere nejsou smyslove.
Kazdy sklon, jemuz se slepe podrizujeme, otupuje moznost videt veci kolem sebe ve spravnem svetle. Jdeme-li za svymi sklony, pak se svym okolim spise protlacujeme, nez abychom se mu vystavovali a citili je v jeho jednote.
Libost, kterou pocitujeme z nejake veci, nas ihned cini na ni zavislymi. Clovek se ve veci ztraci. Clovek, ktery se podle stridavych dojmu ztraci v libosti a bolesti, nemuze putovat po stezce poznani.
(R.Steiner)