A on mi na nu odpisal:
jiste ze by mohli. A take by existovali.
Vedomosti nejsou to, co dela cloveka ateistou, nevericim v Boha.
Ateistou dela cloveka odvaha - odvaha kracet sam, rozhodovat sam a hodnotit sam.
Vedomosti jen pomahaji snaze najit cestu k vysvetlenim, vyrazit na cestu ale muze jen ten, kdo ma odvahu vyrazit a odvahu trpet cestou k cili, ktery nevidi.
Verici nevyrazi na cestu, on prijima prinesene. A vedomosti pritom muze mit plnou spizirnu.
.
"vonkajsi svet je zrkadlom ich vnutorneho?"
Oni tomu veri - veri, ze vnejsi svet byl upraven tak, aby vyhovoval jejich vnitrnimu svetu. Veri tomu, cemu chteji verit, tomu, co jim dava jejich vnitrni svet - a podle toho premalovavaji vnejsi svet.
Vobec netuzim po tom aby vonkajsi svet bol taky ako je lebo vyhovuje mojmu vnutru. Podla mna si ateista moze povedat, ze vonkajsi svet sa ho netyka, pretoze existuje prenho taky ako je, len nahodou. Ateista si moze povedat - nenesiem zanho zodpovednost - nie je odrazom mojho vnutra.
Ja som predsa nepatrny clovek a ja som nijako nesposobil toto, co vidim, prezivam.
Nechce sa mi verit, ze si nepochopil, ze podla vonkajsieho si mas premalovat ten vnutorny.
Napriklad sa necitit ako obet ale strojca vlastneho osudu a toho, co prezijes.
Vyrazit na tuto cestu sa ti zda lahke?
Mne sa proste stale lahsie zda byt ateistom.
Ked ti niekto ublizi - mozes si povedat, ze je blbec a ze si ho nemusel stretnut. On si sam moze za vlastne chyby a moze aj za to, co urobil tebe.
Je lahsie alebo tazsie povedat si - ze ty si blbec, ked on sa ti zda blbcom, lebo si ho nemusel stretnut, keby si sam blbcom nebol!
Ze vidis jeho chyby nie je nahodou a mozes si za to sam, co urobil tebe lebo je tvojim zrkadlom.
Nechces nahodou aj ty verit tomu, comu chces, ze za to, co prezivas vlastne nemozes ale ini?
Nechces nahodou verit tomu, ze za nic nemozes, lebo si len nepatrny a jeden clovek. Nechces verit tomu, ze zivotom mozem prebehnut celkom nenapadne?
Ako nenapadna obet aj toho svojho?
Mne stale pripada viera ako prijatie zodpovednosti za to, co prezivas a prezijes. A vies kam kracas? A mas v niecom istotu?
Nie je neviera istota, ze nech cokolvek urobim, nic sa mi za to nestane? Ze vlastne som tak nepatrny, ze nech cokolvek urobim, nikto si to ani nevsimne?
Ze moje myslienky nemaju silu, moj cit nema silu, moja nelaska nema silu, moje klamstvo len maly dosah a moje ciny su len kamienkami.
Chcela by som takto nenapadne zivotom prebehnut a povedat si, ze svet sa ma natolko netyka, ani co zazijem sama a ti naokolo.
Poznas tu rozpravku o dvoch sestrach, ktore kazda inak presla okolo jablone, studnicky a piecky.
Vsetko, co sa im stalo bolo dosledkom toho, co urobili alebo neurobili predtym. Zakonitost, ze mnou nevycistena studnicka mi neda napit, mnou nevycistena kolace atd.
Ateisticka verzia rozpravky by znela - Naco cistit studnicku prave tuto, ked vracat sa mozem okolo inej a naco prave tato piecka zas len na tejto ceste a toto nie je predsa jedina - cesta.
Nahodou natrafim na inu jablon a potom rozum mat budem, ved ja som vlastne nepatrny tvor, co dostane vsetko len nahodou. Som tak nepatrna, ze vlastne ani sama na seba doplatit nemozem.
No ja ozaj neviem, kto by chcel zit v rozpravke? A nicomu ujst beztrestne a nic nedostat nahodou.
Mal by niekto odvahu zit v rozpravke?
Ja si myslim, ze len v realnom svete, kde vlastne za nic nemusim niest zodpovednost ako velmi nepatrny clovek. V podstate len taky statista, co si jablka naobera v prestavke medzi nakrucanim rozpravky.
Verit v takuto svoju nepodstatnost sa mi zda lahke.
Vzdy si mozes povedat - Vsak preco prave ja, ked je tu tolko ludi?
Vsak preco prave ty by si mal milovat, vsak preco prave ty nekradnut a preco prave ty byt za nieco zodpovedny?
Vsak celkom by si sa stratil v tom mnozstve silnych, co VERIA v svoju nepatrnost, v svoje nepatrne svedomie a nepatrny dopad na inych.
A vlastne preco by mali milovat, ked ich vnutro je tak nepatrne, ze je to vlastne nezmysel?
Nech rozmyslam ako chcem, zda sa mi ohromne lahke byt ateistom. Vlastne mozes kaslat na vsetko, lebo aj tvoj cely zivot je len takou nepatrnou nahodou.
Ale nenapisala som tento clanok preto, ze by som chcela zhodit sympu alebo ho kritizovat, lebo nie prave preto jeho som sa pytala, ze ho povazujem za blbeho
(teraz mi prislo na um vyholena, preco ja pouzivam pojem blby a nie sprosty. Slovencine proste chyba vyraz pre "miernu sprostost", lebo Slovak, ked si uz prizna, ze je sprosty, tak to je tak ojedinele, ze tento pojem nezludovel ako u Cechov, kde su blbci prakticky vsetci tak mierne)
ale ze ho naopak povazujem za tak mudreho.
No akosi stale neviem pochopit, co je na ateizme take tazke. Vsak ked si zoberiete svet, tak mnohi by iste chceli mat aspon po smrti uz pokoj.
Teda, vy by ste chceli zit vecne? A chceli by ste sa vecne skvarit vo vlastnych chybach?
A vecne si to vyzrat?
A neoddychnut si od vlastnych chyb ani po smrti?
Verim v taku zmysluplnost, ze clovek sa meni k laske a ked sa k nej nemeni, tak zaziva strach a bolest.
Ateista podla mna vlastne veri v to, ze sa k nej menit nemusi a nasledkom toho nebude strach a bolest.
Nezda sa vam, ze vlastne ateista veri v slobodnu volbu?
Ze hmota sa meni zakonmi a len clovek sa moze akokolvek lebo je tak nepatrny, ze vlastne ani nepodlieha jeho vnutro ziadnym zakonom?
Je tak nepatrny a nepodstatny, ze uz im vlastne unikol. A mozno este len nepozname nejaky neuprosny zakon lasky. Nieco ako - ja som tak nepatrny ako pierko, co aj pri pade bude letiet.
Moze to byt aj tuzba uniknut zakonu tomu najtazsiemu.
Ved smrt nas nedesi tak ako strach a bolest.
Musime sa menit k laske?
