Víte, nejsem zde v Edinburghu dlouho, vlastně jsem ještě taková "larva" co se rozkoukává a zjišťuje potřebné věci, proto nikoho nemůže překvapit, že se občas něčemu divím. Ale poslední den tomu dal korunu... Už jsem si navyknul na to, že pokud chcete práci musíte obíhat agentury, stále někde otravovat, pokud možno dvakrát denně a svůj životopis si sebou nosit i na záchod, protože nevíte, kdy a kde na vás zrovna vykoukne ona krásna cedulka " Staff required " která se vám v případě nezaměstnanosti zdá, jako něco nedotknutelného, jako rajská hudba dávající vám aspoň iluzi toho, že právě zde by o vás mohli mít zájem a zavolají vám na vaše číslo uvedené na životopise. Pokaždé, když někde takto zanecháte životopis máte pocit, že zrovna tady by to mohlo vyjít i když víte, že už je dneska třicátý vámy rozdaný a pravděpodobnost se limitně blíží nule z pravé i levé strany. Ale stejně říkáte si... Teď to vyjde, tady to musí vyjít..... Zavolají mi.....
No a pak se večer vrátíte domů a jediná komunikace kterou s váma má mobil je, když vám píše kolik je váš mizerně malý kredit... Ale né, zas tak zlé to není, někdy vám opravdu zavolají, pozvou vás na pohovor a pak už je jen na vás dokazat jim, sobě i všem okolo, že to zvladnete, že tu první praci v cizí zemi, kde vám děla problém rozumět místnímu nařečí, prostě dostanete!
Zrovna dnes jsem měl telefon z jedné firmy, zahájil jsme ho tedy naučenou frází abych udělal dojem, že aspoň něco z angličtiny umím a zhruba po minutce se mě chlap na druhém konci "drátu" zeptal, zda může mluvit česky nebo slovensky, ještě stále anglicky mu odpovídam "no problem" a už slyší jeho krásnou středo-slovenštinu. Musím přiznat, že je to pastva pro mé uši. Rozhovor se stáčí po kratké chvíli uplně jiným směrem, dostaváme se i k tomu, že jeho táta byl na vojně v Jihlavě (mém rodném měste) ja kontruji tím, že můj tatík se ze slovače dostal na vojnu také do Jihlavy a proto jsem vlastně na světe... Je to milý rozhovor a ja jsem opravdu příjemně překvapen když mi ke konci říka: "Jsme přece oba našinci a musíme si pomáhat, tak se neboj nejakou praci seženeme, já už tě nějak protlačím" Dávám mu za pravdu, poděkuju a jsem rád, že to tak stále cítí ještě hodně lidí a hlavně, že nějaké rozhodnutí politiků z minulosti nám tady v zahraničí je uplně u ..... (a né jen v zahraničí) a stále se cítíme bližší než s kýmkoliv jiným... Mým přáním do budoucna je, aby to tak bylo napořád a jediné měření sil bylo na poli sportovním a v duchu přátelském....
